WebZdarma.cz

NA ZAČÁTKU BYL STRACH

KDO BYL UPÍREM

Upír je postava, která figuruje v mnoha pověstech a bájích. Bývá často námětem pro filmové či knižní horory. Kde se vlastně tento mýtus vzal? Je to čistý výplod fantazie našich předků, či vznikl na základě faktů, které znali a možná i na vlastní kůži zažili? Pokusme se společně poodhrnout roušku tajemna a vydat se po stopách, které nás možná dovedou až k jádru věci...
Nejdříve bychom si měli ujasnit, jak se vlastně takový upír pozná - čím se vyznačuje. Typické upíří znaky tedy jsou: husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Z dalších vlastností upíra bychom mohli jmenovat ještě to, že se neodráží v zrcadle, nevrhá stín a sluneční světlo má na něj zhoubný vliv. Proto vstává ze svého hrobu v noci a než se objeví první sluneční paprsky, musí být zpět ve svém úkrytu. Báje dokonce praví, že upír se umí přeměnit v netopýra či vlka a dokáže se protáhnout i tou nejmenší štěrbinou. Toto tvrzení dalo vzniknout jedné vysvětlující teorii, o tom ale až za chvíli. Upír škodil tak, že se zakusoval svými ostrými tesáky do krku oběti, aby prokousl tepnu a mohl sát krev. Upírem se stal člověk, který sám byl upírem pokousán nebo snědl maso z upírem napadeného zvířete. Ale nejen to. Upíry se prý stávali i lidé, kteří byli za svého života čarodějové, zločinci nebo kteří zemřeli nepřirozenou smrtí, například sebevraždou. Věci, kterých se upír bojí a kterými je možné ho zahnat, jsou česnek a dále různé náboženské propriety jako kříž, růženec, svěcená voda či hostie. Zahubit upíra bylo možno několika způsoby, např. zastřelit ho stříbrnou kulkou či - a to byl používanější způsob - otevřít jeho hrob a proklát mu srdce zašpičatělým dřevěným kůlem. Pokud to nepomohlo, přistupovalo se k tvrdším zásahům: ruce mu byly svázány za zády a byla mu odseknuta či ukroucena hlava a jeho ústa byla vycpána česnekem či kamením. Pokud ani toto nepomohlo, bylo nutné celé tělo spálit buď na popravišti, nebo mimo obec někde na kraji lesa a popel tam zahrabat. Tyto procedury musely být vykonávány za dne, protože tehdy byl upír bezbranný. Úkolem zlikvidovat upíra byli zpravidla pověřováni kati. Že tento postup není jen čistě teoretický, dokazují mnohé nálezy upířích pohřebišť, kde jsou kumulována těla s jasnými protivampyrickými zásahy. Zrovna nedávno bylo jedno takové pohřebiště nalezeno v Čelákovicích. Kostry vypadaly následovně: lebky byly odděleny od zbylého skeletu, ruce byly svázány za zády, u některých lebek byly vylomené čelisti. Velice zajímavá je skutečnost, že lebky byly poněkud odlišné velikosti, než je obvyklé, a navíc - v čelistech byly nalezeny i deváté zuby. Je všeobecně známé, jak velkou úctu chovali naši předci k mrtvým, takže je očividné, že k takovýmto zásahům na mrvolách museli mít pádný důvod. Nejvíce zpráv o upírech (či vampýrech, jak chcete) pochází z Balkánu, Maďarska a od starých Slovanů. I slavný hrabě Drakula, který skutečně existoval, žil v této oblasti - v rumunských Karpatech.

STRACH
VAMPYRICKÝ CIKLUS


Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra ? Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk s srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké, neztuhlé údy. Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků. Vznikl jakýsi vampirický cyklus, jehož formy ve střední Evropě lze rozdělit do několika skupin:
· Revenant - tím byl nazýván mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.
· Vampýr nebo upír - nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.
· Mora - dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.
· Vlkodlak - poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním. Za moru a vlkodlaka byli považování někteří lidě už i za živa.

KRONIKA
HROZIVÁ HISTORIE


Toto tedy praví legendy. Nyní ale už přejděme na faktičtější půdu - nahlédněme do starých kronik, co o upírech hovoří ony. Pro zajímavost uvedu dva záznamy z kroniky českého kronikáře opata Neplacha. Zápisy pocházejí ze 14. století a možná mohou vyvolat úsměv formou, jakou jsou psány, ale jádro je zcela určitě pravdivé:
Roku 1336 zemřel míli cesty od Kadaně v Čechách ve vsi Blově pastýř nějaký, jménem Myslata. Každou noc vstával z hrobu a chodil po okolních vsech, lidi děsil a dávil a k nim mluvil. Kohokoliv v noci jménem zavolal, v osmi dnech zemřel. Když ho pak vykopali, chtějíce jej spálit, byl nadut krví jako měch a strašlivě řval. Naložen byv na vůz, stahoval a skrčoval nohy jako živý. Když byl položen ne oheň, jeden z přístojících popadl kůl a vrazil jej do něho. Tu Myslata pronesl hrobovým hlasem: "Velice jste mi tím uškodili", a vzápětí z něj vyhrkla krev jako z nějaké nádoby. Když ho spálili, všecko zlé přestalo.
Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit.

FAKTA
OVĚŘENÉ DOKUMENTY


Podobných případů bychom ve starých písemnostech nalezli velmi mnoho. Problémem je, že je sporné, zda mají také faktickou hodnotu, a když ano, tak do jaké míry. Proto se jimi nebudeme zabývat nijak vážně. Existují však i úřední dokumenty, které jev upírství potrvzují a které už nelze brát jen tak na lehkou váhu. Jsou totiž sepsány a podepsány soudci, lékaři nebo vojáky, kteří jakožto úřední osoby pohlíželi na svět realisticky a ve spisech nic nepřikrášlovali ani nepřidávali. Právě takovéto osoby bývaly pověřeny zprávy o upírech zkoumat, a na základě toho vyhotovili listiny, o nichž si teď povíme.
Zajímavý případ se stal v roce 1725 ve vesnici Kisilovy v Uhrách. Asi tři týdny po pohřbu jistého Petra Plogojoviče onemocnělo náhle ve vesnici několik osob. V osmi dnech zemřelo devět osob, starých i mladých, a to po krátké jedno- či dvoudenní nemoci. Všichni na smrtelné loži vypověděli, že příčinou jejich smrti je Plogojovič, který k nim v noci přišel jako upír, lehl si na ně, stiskl jim hrdlo a vysál jim krev. Aby bylo zabráněno dalšímu neštěstí, rozhodli se občané otevřít Plogojovičův hrob a mrtvolu spálit. Obrátili se proto na císařského místodržitele a na místního faráře, aby jim k tomu udělili povolení. Ti se zpočátku zdráhali, ale když jim vesničané pohrozili, že opustí vesnici a usadí se jinde, postoupili nakonec celou záležitost soudnímu dvoru do Bělehradu, odkud byli do vesnice vysláni dva úředníci. Komise dala otevřít hroby všech, kteří zemřeli v posledních šesti týdnech. Když otevřeli hrob Plogojoviče, nalezli jej s otevřenýma očima, s přirozenou barvou obličeje a bez nejmenšího mrtvolného zápachu. K nálezu byl proto přivolán ještě císařský důstojník z Gradišky, který do úředního protokolu uvedl následující:
...odebral jsem se v průvodu popa z Gradišky do jmenované obce Kisilovy, abych prohlédl již vykopané tělo Petra Plogojoviče a podle skutečné pravdy jsem zjistil toto: Předně nebylo tu ani stopy onoho zápachu, jaký pociťujeme z hrobu a z těla mrtvého. Tělo, jehož nos byl pouze trochu splasklý, bylo zcela čerstvé, vlasy, vousy i nehty, když předtím staré vypadaly, byly znovu narostlé, stará kůže, která byla poněkud bělavá, se oloupala a novou bylo pod ní viděti. Obličej, ruce i nohy a vůbec celé tělo bylo takové, že za života nemohlo lépe vypadati. V jeho ústech jsem spatřil - ne bez úžasu - trochu čerstvé krve, kterou vysál podle všeobecných výroků z těch, jež připravil o život - sumou byly tu všechny známky, jaké takoví lidé, jako již shora pověděno, mají míti. Když tedy pop i já jsme spatřili toto divadlo, přičemž lid byl stále rozčilenější a také poděšenější, připravili všichni poddaní rychle kůl, který zahrotili, přiložili jej mrtvému tělu na srdce, aby bylo probodeno, a při probodení nejen že se mnoho krve ukázalo z úst a uší, a sice krve zcela čerstvé, nýbrž objevily se ještě jiné pusté známky, kterých z respektu pomíjím. Potom zmíněné tělo podle zvyku spálili na popel, což vysoce slavnému úřadu oznamuji a zároveň oddaně a nejposlušněji prosím, aby, kdyby se tu byla stala nějaká chyba, nebyla přičtena mně, nýbrž lidu, který byl strachem jako bez sebe.
Doba, o které se hovoří, je doba, kdy Evropu doslova zachvátila vlna upírství. Úřady se k věci nestavěly vůbec laxně, důkazem toho je, že byly ustanoveny mnohé komise pověřené zkoumáním zpráv o upírech a případně zásahem. Častým exhumacím byli přítomni lékaři, kteří byli pověřeni vyhotovením protokolu o zásahu.

FAKTA
VISUM ET REPERTUM


Jedním z nejlépe zdokumentovaných, nejznámějších a zároveň nejzáhadnějsích je případ z vesnice Medvědija v Srbsku, o kterém se zachoval úřední dokument, který budu citovat. Název zní "VISUM ET REPERTUM stran tak zvaných upírů, čili vysávačů krve v Medvědiji v Srbsku na turecké hranici 1.ledna 1732."
Na opětná udání, že ve vesnici Medvědija v Srbsku tak zvaní upíři mnoho osob bídně sprovodili ze světa vysávavše jim krev, byl jsem na rozkaz zdejšího vrchního velitelství spolu s pány důstojníky a dvěma vojenskými ranhojiči k tomu ustanovenými vyslán, abych věc podrobně vyšetřil. Vyšetřování toto konali jsme za přítomnosti velitele setniny hajduků, kapitána Goršice Hadnaka barjaktara a starších hajducké vesnice. Tito, byvše vyslechnuti, udali jednohlasně, že asi před pěti lety jeden tamní hajduk, jménem Arnold Paole, který si pádem z vozu zlomil vaz, za svého života často vypravoval, že byl za svého pobytu u Gosovu v tureckém Srbsku často velmi prudce soužen upírem a že teprve, kdyz pojedl hlíny z hrobu takového upíra a potřel se jeho krví, byl jeho pronásledování zbaven. Zmínění hajduci vypověděli dále toto:

1. Dvacet až třicet dní po smrti uvedeného Arnolda Paola stěžovali si někteří obyvatelé vesnice, že jsou v noci krutě trýzněni; z nich pak skutečně čtyři osoby zemřely. Aby tomu zlu učinili přítrž, vykopali zmíněného Arnolda Paola asi za čtyřicet dní po jeho smrti z hrobu a shledali, že jeho mrtvola jest úplně neporušená, že mu tekla zcela čerstvá krev z očí, uší a nosu, že rubáš a prostěradlo v rakvi byly veskrze zkrvavené atd. Poněvadž z toho poznali, že zde běží o skutečného upíra, probodli mu podle obyčeje srdce špičatým kůlem, přičemž
2. vydal zcela dobře slyšitelné steny a vyšla z něho hojnost čerstvé krve. Spálili tudíž mrtvolu ještě téhož dne a popel hodili do hrobu. Všichni, kdož byli upírem usmrceni, stali prý se rovněž upíry. Vykopali proto svrchu zmíněné čtyři osoby z hrobu, vyšetřili je stejným způsobem, propíchli jim srdce kůly a spálili je rovněž na popel. K tomu připojili svědci, že Arnold Paole útočil též na dobytčata a vysával jim krev. Poněvadž pak
3. lidé požili z těchto dobytčat maso, ukázalo se brzy, že jsou v obci noví upíři, a skutečně v době tří měsíců zemřelo sedmnáct mladých i starších osob, a to většinou bez předchozí nemoci ve dvou až třech dnech. Při tom hlásil
4. hajduk Jovíra, že jeho snacha Stanjoska před patnácti dny se odebrala svěží a zdráva na lůžko, o půlnoci však se strašným křikem za velkého zděšení naříkala, že syn hajduka, jménem Miloe, zemřelý před čtyřmi nedělemi, ji rdousil, a že cítí velkou bolest na prsou. Od té doby chřadla, až osmého dne zemřela. Potud vypověděli svědci. V úředním spisu se pokračuje dále:

Ještě téhož dne odpoledne odebrali jsme se v průvodu uvedených hajduků na hřbitov, abychom dali otevříti hroby, podle udání podezřelé, a plníce vysoký rozkaz, prohlédli mrtvoly v nich pohřbené. Při tom se ukázalo podle výsledků pitvy toto:
1. Mrtvola ženy jménem Stana, dvacetileté, která zemřela před třemi měsíci po třídenní nemoci, byla úplně neporušená, bez veškeré stopy hniloby. Po otevření mrtvoly se ukázalo in cavitae pectoris množství čerstvé krve. Cévy, a to arterie i veny, nebyly naplněny sraženou krví, nýbrž byla v nich nalezena právě tak, jako v plicích, játrech, žaludku a ostatních vnitřnostech, čerstvá a tekutá krev, jako u zdravého člověka. Na nohou a rukou byly nalezeny čerstvě narostlé nehty a čerstvá kůže.
2. Mrtvola ženy, jménem Milica, asi šedesátileté, zemřelé po tříměsíční chorobě a před devadesáti dny pohřbené. V dutině prsní bylo nalezeno mnoho tekuté krve. Vnitřnosti byly v témže stavu, jako pod číslem 1. Při pitvě mrtvoly vyslovili všichni přítomní hajduci podiv nad otylostí zemřelé, kterou všeobecně od mládí znali jako velmi hubenou a vyzáblou, takže její otylost nastala až po smrti. Stala se upírem, poněvadž jedla maso z ovcí, zahubených upíry.
3. Osmileté dítě, ležící v hrobě již devadesát dní, bylo shledáno zcela ve "stavu upírském".
4. Mrtvola šestnáctiletého syna hajduka, jménem Miloe, pohřbená před devíti nedělemi po třídenní nemoci, se podobala ve všem ostatním upírům.
5. Totéž bylo shledáno u sedmnáctiletého syna hajduka, jménem Jáchym, jenž zemřel po třídenní nemoci a byl v hrobě osm neděl a čtyři dny.
6. U mrtvoly ženy, jménem Ruša, pohřbené před šesti nedělemi po desetidenní nemoci, bylo nalezeno velké množství čerstvé, tekuté krve nejen v dutině prsní, nýbrž též in fundo ventriculi. Totéž bylo shledáno u jejího dítěte, pohřbeného před pěti nedělemi ve věku osmnácti dnů.
7. Mrtvola desetiletého děvčete, zemřelého před dvěma měsíci, byla shledána zcela ve "stavu upírském". V dutině prsní měla mnoho čerstvé krve.
8. Vykopané mrtvoly jisté ženy hajdukovy, zemřelé před sedmi nedělemi, a jejího, před jednadvaceti dny zemřelého děcka byly nalezeny v pokročilém stupni hniloby, ač byly pohřbeny v téže půdě a v přímé blízkosti ostatních otevřených hrobů.
9. Mrtvola třiadvacetiletého sluhy jistého hajduckého desátníka, jménem Rhade, pohřbená před pěti nedělemi, byla nalezena rovněž v pokročilém stupni hniloby.
10. Totéž bylo shledáno u ženy zdejšího barjaktara, zemřelé před pěti nedělemi, a jejího dítěte.
11. Mrtvola šedesátiletého hajduka Stanka, zemřelého před šesti nedělemi, byla nalezena neporušená, bez stopy hniloby s množstvím čerstvé krve.
12. Rovněž ve "stavu upírském" byla nalezena mrtvola dvacetipětiletého hajduka Milca, zemřelého před šesti nedělemi.
13. Stanjoska, dvacetiletá žena hajdukova, zemřelá před osmnácti dny po třídenní nemoci, byla nalezena v obličeji úplně červená a živé barvy; je to táž, která byla - jak svrchu vylíčeno - zemřelým synem hajduka Miloem o půlnoci rdoušena. Na pravé straně pod uchem měla dlouhé, krví podlité místo. Při otevření rakve proudila jí z nosu čerstvá krev, jakož byla nalezena i v dutině prsní. Též její vnitřnosti byly neporušené.
Po vykonané prohlídce byly mrtvolám, u nichž byly shledány příznaky upírství, přítomnými cikány zutínány hlavy a s jejich těly spáleny, popel byl pak vržen do řeky. Ostatní mrtvoly byly vloženy zase do svých hrobů.
Actum ut supra.

Jan Flickinger v.r., plukovní ranhojič slavného pěšího pluku z Fürstenbuchu
Jan Jindřich Siegell v.r., ranhojič slavného morulského pluku
Jan Bedřich Baumgartner v.r., ranhojič téhož pluku

Dole podepsaní potvrzujeme, že vše, co plukovní ranhojič slavného pluku Fürstenbuchova se svými oběma pomocníky stran svrchu uvedených upírů zjistil, ve všem souhlasí s pravdou, že vyšetřování se konalo v naší přítomnosti a bylo námi řádně zkoumáno.
Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy.
Büttner v.r., podplukovník slavného pluku Alexandrova
J.H.von Lindenels v.r., praporčík téhož pluku

V Bělehradě 26.ledna 1732

Tyto protokoly jsou bezesporu velmi zajímavé stejně tak jako kontroverzní. Objevily se pokusy vysvětlit popisované události racionálně, ale žádný z nich nezněl dostatečně věrohodně, jelikož nevysvětloval všechny aspekty daného jevu. Někteří lékaři se domnívali, že epidemie upírství v letech 1720-1735 způsobila nějaká nemoc. Otázkou je, jaká. Např. co se týče nesrážení krve - to může být projevem infekce či otravy, může to ale také být samostatná choroba, jako např. hemofilie, hematogická purpura apod. Při těchto nemocech nastává krvácení jak do tkání, tak ze sliznic, z nosu a úst. Avšak srážlivost, ovlivněna těmito faktory, je prodloužena z obvyklých několika sekund na několik minut, ne však více. V žádném případě nemohou uvedené nemoci zapříčinit to, že by se krev nesrážela po dobu několika měsíců. Z pohledu dnešní medicíny je to zkrátka nemožné - a přesto se to stalo. Další věcí, kterou nelze s dosud dosaženými znalostmi vysvětlit, je fakt, že těla nepodlehla hnilobě a uchovala si naprosto čerstvý vzhled. Jakékoli vysvětlení, které by operovalo s přirozenou mumifikací (tj. mumifikací způsobenou půdními podmínkami), by bylo scestné, jelikož - jak je v protokolu uvedeno - v těsné blízkosti nerozložených těl ležely mrtvoly zcela v rozkladu, a ještě navíc mnohé z těchto mrtvol byly v půdě mnohem (až 4x) kratší dobu, než mrtvoly nerozložené. Podobný jev - mrtvé tělo nepodléhající hnilobě - můžeme pozorovat i u mnoha svatých, ani u nich však nikdo nedospěl k nějakému vysvětlujícímu závěru.

HYPOTÉZY
ASTRÁLNÍ UPÍŘI

První hypotéza praví, že to, co vystupuje z hrobu, není fyzické tělo upíra, ale tělo astrální. Tento pojem je možná někomu neznámý, a tak ho trochu osvětlím.
Dle určitých teorií člověk sestává nejen z fyzického těla a duše, ale existuje i jakýsi prostředník mezi nimi, a tím je právě astrální tělo. Astrální tělo je přesným, ale nehmotným obrazem těla fyzického. Z fyzického těla má tedy podobu, ale konzistencí je nehmotné, jako duše. Za života člověka prostupuje jeho hmotné tělo a je s ním těsně spojeno. Občas - i když velmi zřídka - dochází k případům, že astrální tělo z hmotného těla vystoupí a volně putuje po libovolných místech. S hmotným tělem, které upadne do stavu jakési strnulosti a v bezvědomí zůstává na jednom místě, je však stále spojeno jakousi tenkou nití, která znamená život. Astrální tělo obsahuje lidské vášně, ale hlavně životní energii, jakousi nervovou sílu, která hmotné tělo oživuje a je mu předávána prostřednictvím krve. Po smrti se astrální tělo i s duší odpojuje od mrtvoly a může ještě po určitou dobu přetrvávat samostatně, i když se už hmotné tělo zcela rozložilo. Čím více člověk za svého života podléhal pudům a vášním, tím pomaleji se astrální tělo rozkládá, přetrvává v astrálu a zadržuje tam i duši na její cestě do světa vyššího. Chce-li si čaroděj nebo mág, ovládající okultní praktiky, zachovat i po smrti svou kompletní osobnost, musí udržet astrální tělo ve spojení s tělem fyzickým (třeba i na dálku), čímž zamezí rozkladu fyzického těla. Takto nějak by se tedy dalo definovat astrální tělo.
Teorie, která zastává myšlenku astrální konzistence těla upíra, tedy říká, že upír dokázal zamezit rozkladu pohřbeného fyzického těla, a proto mohlo jeho astrální tělo vystupovat z hrobu a bloudit po okolí. Jeho fyzické tělo fakticky nežilo, pouze vegetovalo. V rakvi neležel člověk s tlukoucím srdcem a teplou krví, nýbrž jakýsi zoofyt, ve kterém bezvědomě kolovala krev jako chladná rostlinná šťáva pomalu stoupající vénami k srdci a pak opět zvolna klesající. Arterie upíra se prý podobají cévám rostlin, vedoucím ke kořenům. Nasávají vlhkost z prostředí hrobu a nasycují jí tělo, které pak vyměšuje různé sekrety. Otylost upírů se podobá bujnému vzrůstu rostlin náhodou vyrostlých v hlubinách dolů, které jsou vybledlé, ale přitom široké, tučné a dužnaté. De fakto astrální tělo přebírá dřívější úkol fyzického těla - živit se za účelem zachování života. V souvislosti s touto teorií se nabízí otázka, co vlastně takový upír lidem vysával - krev či pouze energii? Vzhledem k tomu, že astrální tělo je nehmotné, tak odpověď musí znít, že energii. Zabrousíme nyní do oblasti psychotroniky, kde nalezneme ekvivalent upířího jednání:
V moderní psychotronice se běžně hovoří o jevu zvaném energetické upírství. Každý člověk má svou životní energii, která mu dodává síly. Každý má také schopnost dodávat či odnímat energii jiným. Většinou se tak děje nevědomky, a tak se stává, že někteří lidé mimovolně svou energii rozdávají a jiní ji zase "kradou". Tito lidé si pak zaslouží označení "energetičtí upíři". Takovíto lidé odnímají energii druhým a přivlastňují si ji. Osobám, které jsou těmito energetickými upíry trvale vampyrizovány, pak vlastně nezbyde nic jiného, než se také stát upíry, aby si mohli chybějící a k životu potřebnou energii doplnit. Zde se tedy dění naprosto shoduje s lidovou pověstí - kdo je vysáván upírem, za čas se jím sám stane. Faktem je, že někteří lidé naopak ovládli schopnost dodávat energii druhým a stali se z nich tak lidoví léčitelé.
Vraťme se ale k upírství jako takovému. Hypotéza o astrálních upírech má dvě větve: jedna hovoří o čistě energetickém upírství, které páchá astrální tělo, které je viditelné jen ve výjimečných případech. Někteří zastánci této teorie však nevylučují, že upíři možná dokáží své astrální tělo zhmotnit, a pak by bylo docela možné, že lidem sají doopravdy krev. To je tedy druhá "větev" teorie o astrálních upírech. Materializace je v okultismu pojem celkem běžný. Byly popsány případy, kdy se na seancích, na kterých působila obzvláště silná média, začala před zraky zúčastněných vytvářet lidská postava, která byla někdy i zcela hmatatelná. Známý anglický fyzik prof.Wiliams Crokes se rozhodl jev materializace zkoumat a došel k velice zajímavým závěrům. Tři roky prováděl pokusy s patnáctiletou dívkou Florencií Cookovou, která měla silné mediální schopnosti. Při pokusech vždy upadla do hlubokého transu a vedle ní se zhmotnila zdánlivě zcela živá a skutečná postava. Florencie musela být při pokusech chráněna před světlem, protože - jak Crookes zjistil - denní světlo působilo na materializovanou postavu rozkladně. Pokusy proto zpočátku prováděl při světle petrolejové lampy, která na materializaci působila nejméně rušivě, později však zjistil, že nejdokonalejší je světlo fosforeskující. Sestrojil si tedy speciální fosforovou lampu, při které mohl velice dobře materializační jevy pozorovat. Crookesův spolupracovník, elektrotechnik ing.Varley, se jednou dotkl ruky zmaterializované postavy, a shledal ji velice chladnou a vlhkou narozdíl od teplé a suché ruky média. Po ukončení materializace si postava stoupla ke zdi, rozpažila ruce a v této poloze se rozplynula jako pára. Někdy však byla dematerializace náhlá a postava zmizela okamžitě. To bylo obyčejně tenkrát, kdy médiu hrozilo nebezpečí náhlého probuzení z hlubokého transu. Všechno nasvědčovalo tomu, že postava čerpá energii pro svou materializaci z těla média. Pokud nestačila, čerpala ji z těl ostatních přítomných, aniž by o tom věděli. Svědčila o tom jistá oslabenost a únava, která se po ukončení seance některých účastníků zmocnila. Energie pro materializaci se dá ale také získat z dýmu určitých kuřidel nebo z krve.
Takže tedy podle názoru některých spiritistů není upír, vycházející z hrobu a sající krev, nic jiného, než zhmotnělé astrální tělo zemřelého. Je v tak úzkém spojení s mrtvolou, že ji může postupným odhmotněním a opětovným zhmotněním dodávat krev, aby ji uchovalo před hnilobou. V hrobech upírů bývají malé otvory podobné myším děrám, kterými by astrální tělo v podobě ektoplazmy mohlo z hrobu unikat, aby se vně hrobu materializovalo, čímž by získalo lidskou podobu. Pokud by se upír zhmotnil jen částečně, vysvětlovalo by to, jaktože pro něj nejsou překážkou zavřené dveře, proč nevrhá stín ani se neodráží v zrcadle. Hypotéza operující s materializací dokonce vysvětluje i další aspekt legend o upírech - totiž to, že upír vychází z hrobu jen v noci, protože denní světlo by ho zahubilo. Jak bylo výše řečeno, denní světlo má na materializované tělo rozkladný vliv.

HYPOTÉZY
ZA ŽIVA POHŘBENÍ


Doktor Hubert Mayo je vědec, který na astrální těla nevěří, a proto se jev upírství snaží vyložit racionálnějším způsobem. Podle něj nejsou upíři nic jiného, než zaživa pohřbení mrtví. Dříve, když byla ještě medicína v plenkách, se stávalo velmi často, že lékař konstatoval smrt, ale dotyčná osoba přitom mrtva nebyla. Existují totiž různé stavy strnulosti, které ani dnešní zkušený lékař tak snadno nerozpozná od skutečné smrti. Indičtí jogíni se dokonce do takovéhoto stavu dokáží dostat záměrně. Ale vraťme se k teorii Dr.Maye. Ten se totiž domnívá, že zaživa pohřbení, kteří v hrobě či hrobce procitli a uvědomili si svou neradostnou situaci, v zoufalé snaze se zachránit intenzivně mysleli na své příbuzné a tím u nich vyvolali halucinace, kdy si příbuzní mysleli, že vidí přízrak zemřelého. Hloubku a zoufalost takto postiženého člověka velice sugetivně vystihl E.A.Poe:
Drtivý tlak na plíce - dusivé výpary vlhké plsti - přilnavá lepkavost rubáše - neúprosné objetí těsného prostoru - černá tma absolutní noci - ticho jako v podmořské tůni - neviditelná, ale hmatatelná přítomnost červů - to vše a k tomu představa vzduchu a trávy nahoře, vzpomínka na drahé přátele, kteří by nás přispěchali zachránit, kdyby se nějak dozvěděli o našem osudu, a zároveň vědomí, že se o něm nikdy nedozví, že jsme beznadějně odsouzeni k osudu člověka skutečně mrtvého - všechny tyto vjemy a úvahy vnášejí do srdce, které dosud tepe, tak obludný a nesnesitelný děs, že se ho zalekne i ta nejtroufalejší fantazie. Na povrchu země neznáme nic trýznivějšího - v útrobách pekelných si nedovedeme představit nic přízračnějšího.
Tento úryvek myslím dostatečně vystihuje, jak se cítí člověk, který se do takovéto situace dostane. Není tedy vůbec nemyslitelné, že člověk, který se probere v hrobě, soustředí neskutečně své myšlenky, které mohou být tak silné, že u žijících osob vyvolají telepatii či halucinace. V případě, že by tato hypotéza byla správná, znamenalo by to otřesnou věc - exhumované nezetlelé mrtvoly hýbající očima nebyli žádní upíři, ale ochromení, zaživa pohřbení nebožáci, kteří nebyli schopni říci, co se s nimi stalo. A místo očekávané záchrany je čekalo probodení dřevěným kůlem...

VLÁDCE TERORU
DRÁKULA


Určitě mezi vámi není nikdo, kdo by neznal příběh o hraběti Drakulovi, královi upírů. Možná ale už ne všichni víte, že celý příběh není jen holý výmysl, že se v něm skrývají i zrnka pravdy. Nejen, že existuje Transylvánie (jinak také Valašsko) i vesnice Bystrice, kam je děj románu situován, existoval i hrabě Drakula. Povězme si tedy něco o něm, abychom lépe pochopili, proč si ho Bram Stoker vybral jako hrdinu svého hororového románu.
Kolem r.1440 se na území Valašska, ležícím v dnešním Rumunsku, objevil rytíř Vlad III., který sváděl tvrdé boje s tureckými nájezdníky. Rytíř nosil na svém štítu a na korouhvi symbol zlatého draka, což byla pocta, kterou mu udělil římský císař podle starobylého zvyku, zavedeného již císařem Konstantinem. Drak se latinsky řekne "dracon", ale valašští horalé si toto slovo změnili na "dracul" - odpovídalo to totiž lépe jejich jazyku. Tímto jménem začali tedy Vlada III. nazývat. Vlad Drakul byl zpočátku bojovník odvážný, později však Turkům ustoupil a jako rukojmí za svou poslušnost jim dal své syny Vlada a Radu. Mladý Vlad strávil mnoho let pod tureckým "dohledem" a často se setkával s ukrutnostmi typu napichování lidí na zaostřený dřevěný kůl atd., jimiž Turci trestali své odpůrce. Je více než pravděpodobné, že právě tyto zážitky z dětství měly na Vladovu osobnost zhoubný vliv. Když se mu totiž podařilo od Turků uprchnout a vrátit se do své vlasti, převzal moc po svém otci a začal vládnout - a to velmi krutě. Mezi lidmi se mu začalo říkat "Drakula", tedy drakův syn. O Drakulovi se hovoří v mnoha písemnostech, hodnocení jeho osoby se však rozcházejí. Podle jedněch byl hrdina, podle druhých psychopat, další tvrdí, že to byl dobrodinec, jiní zase, že masový vrah. Pravdou je, že byl neohrožený bojovník - nebál se postavit se s hrstkou ozbrojených sedláků mohutné turecké armádě, nad kterou nakonec po mnoha bojích zvítězil a získal tak nezávislost Rumunska. Ve své zemi nastolil právo a pořádek, avšak poněkud drsným způsobem - za sebemenší přestupek byl trest smrti - nabodení na dřevěný kůl, což Drakula odkoukal v tureckém zajetí a později za své vlády hojně praktikoval. Za své vlády nechal popravit několik desítek tisíc tureckých vojáků a přes 100 000 svých poddaných (tehdy mělo Rumunsko asi 500 000 obyvatel), všechny tímto krutým způsobem. Jen jednou udělal výjimku - to když se rozhodl zbavit zemi chudoby a definitivně vyřešit otázku příživnictví a žebroty. Učinil to způsobem vskutku originálním: sezval žebráky z celé své země k hostině do domu, který dal hned po předkrmu uzavřít a pak zapálit i s hosty.
Zdá se, že Drakula byl skutečně sadistický psychopat. Pro svou zálibu napichovat lidi na kůl si vysloužil přezdívku "Tepes" čili Napichovač, pod kterou je znám i v současnosti. Ačkoli tedy skutečný Drakula byl bytost krvelačná, s upírstvím zřejmě neměl nic společného. Přesto se po jeho smrti rozšířily legendy, že z Drakuly se stal upír. Historikové tvrdili, že Drakula je pohřben v hrobce v klášteře na ostrově Snagov uprostřed stejnojmenného jezera, čtyřicet kilometrů od Bukurešti. Oficiální otevření hrobky v roce 1931 však přililo olej do ohýnka lidových legend - hrobka byla totiž prázdná. Našly se v ní jen zvířecí kosti a staré rumunské nádoby. Otázka, kde se tedy nalézají ostatky Drakuly, je dodnes nezodpovězena. Rumunští historici jsou však stále přesvědčeni, že ve snagovském klášteře - podle jedné teorie je totiž Drakula skutečně v hrobě před oltářem, jenže hlouběji, než se kopalo při průzkumu v roce 1931. Horní hrob se zvířecími kostmi měl prý jen odvrátit pozornost a odradit vykradače hrobů od toho skutečného, který je pod ním. Tento způsob utajení hrobek užívali i staří Egypťané. Další možnost je, že Drakulovi patří ostatky, které byly nalezeny v nepoznamenaném hrobě poblíž dveří kaple. Kromě lidských kostí tam totiž byly nalezeny i útržky červené hedvábné látky a šperky s Drakulovým znakem. Tyto nálezy byly dopraveny do bukurešťského Historického muzea, odkud však záhadným způsobem zmizely. Dodnes nebylo vysvětleno, kam se vše podělo.

VAMPÝŘI
NEUSTÁLÝ STRACH

Ačkoli by se mohlo zdát, že mýtus upírství nemohl do dnešních dnů přežít, opak je pravdou. Obzvláště v zemi hraběte Drakuly - rumunské Transylvánii - je mezi některými vesničany strach z upírů zakořeněn a ještě dnes je tak veliký, že mnohdy rozpoutá davovou hysterii s tragickým koncem. Stalo se dokonce, že vystrašení vesničané povraždili rodinu, o jejíchž členech si mysleli, že jsou upíři. Nešlo vlastně o vraždu v pravém slova smyslu, ale o "likvidaci upírů" - dotyčným osobám prokláli srdce dřevěnými kůly, jak radí postup zahubení upíra.
Jak tedy dnešní povídání zakončit? Vysvětlujících hypotéz není mnoho, de fakto jen dvě, ale obě jsou celkem pravděpodobné a z většiny fenomén upírství vysvětlují, obzvláště hypotéza č.1. Teorie druhá by se dala určitě na některé případy aplikovat, ale přece jen má značné trhliny, takže já osobně ji beru jen jako teorii doplňující. Vy si svůj názor však musíte utvořit sami.

 


UPÍŘI

     Kolem r.1440 se na území Valašska, ležícím v dnešním Rumunsku, objevil rytíř Vlad III., který sváděl tvrdé boje s tureckými nájezdníky. Rytíř nosil na svém štítu a na korouhvi symbol zlatého draka, což byla pocta, kterou mu udělil římský císař podle starobylého zvyku, zavedeného již císařem Konstantinem. Drak se latinsky řekne "dracon", ale valašští horalé si toto slovo změnili na "dracul" - odpovídalo to totiž lépe jejich jazyku. Tímto jménem začali tedy Vlada III. nazývat. Vlad Drakul byl zpočátku bojovník odvážný, později však Turkům ustoupil a jako rukojmí za svou poslušnost jim dal své syny Vlada a Radu.

     Mladý Vlad se narodil roku 1431, strávil mnoho let pod tureckým "dohledem", byl mazlíčkem žen, ale od mužů se mu dostávalo tvrdé výchovy. Často se setkával s ukrutnostmi typu napichování lidí na zaostřený dřevěný kůl atd., jimiž Turci trestali své odpůrce. Je více než pravděpodobné, že právě tyto zážitky z dětství měly na Vladovu osobnost zhoubný vliv. Když se mu totiž podařilo od Turků uprchnout a vrátit se do své vlasti, převzal moc po svém otci a začal vládnout - a to velmi krutě. Mezi lidmi se mu začalo říkat "Drakula", tedy drakův syn.

     O Drakulovi se hovoří v mnoha písemnostech, hodnocení jeho osoby se však rozcházejí. Podle jedněch byl hrdina, podle druhých psychopat, další tvrdí, že to byl dobrodinec, jiní zase, že masový vrah. Pravdou je, že byl neohrožený bojovník - nebál se postavit se s hrstkou ozbrojených sedláků mohutné turecké armádě, nad kterou nakonec po mnoha bojích zvítězil a získal tak nezávislost Rumunska. Jeho jméno šířilo děs a byl si toho dobře vědom. Byl vynikající stratég a při boji nebral zajatce. Ve své zemi nastolil právo a pořádek, avšak poněkud drsným způsobem. Za sebemenší přestupek byl trest smrti - nabodení na dřevěný kůl, což Drakula odkoukal v tureckém zajetí a později za své vlády hojně praktikoval. Za své vlády nechal popravit několik desítek tisíc tureckých vojáků a přes 100 000 svých poddaných (tehdy mělo Rumunsko asi 500 000 obyvatel), všechny tímto krutým způsobem.

     Jen jednou udělal výjimku - to když se rozhodl zbavit zemi chudoby a žebráků. Udělal to velmi chytře: Sezval žebráky z celé své země k hostině do domu, který dal hned po předkrmu uzavřít a pak zapálit i s hosty. Jedno snad se mu upřít nedá, láska k jeho rodné zemi. V jednom rukopise se o něm hovoří jako o "vampýrovi". Význam tohoto slova již tenkrát lidé velice dobře znali a s dynastií Dráculů byl odjakživa spojován. Dne 20. září 1459 nechal vybudovat na strategickém místě mohutnou pevnost. Tím se navždy vepsal do srdce svého národa, neboť tak založil budoucí hlavní město Rumunska - Bukurešť. První historická listina o založení města s Drákulovým podpisem se dochovala až do dnešních dnů.

     Vlad se stal i nadějí křesťanství, neboť on jediný se dokázal postavit proti Turkům a jejich náboženství - islámu. Ale ne však na dlouho. Začali se proti němu bouřit jeho vlastní bojaři. Zatímco ho vojáci neposlouchali, Turci se připravovali na další boj. Schylovalo se k rozhodující bitvě, ve které byl Dracula tureckou přesilou poražen. Jeho armáda byla masově povražděna a on sám se s hrstkou věrných uchýlil na svůj utajený hrad Poenari. Ten stál na příkré skále nedaleko dnešního města Curtea. To ale nebylo vše. Turci se na jeho sídlo dostali. Vlad by asi dopadl špatně, kdyby jeden z jeho věrných přívrženců nevyslal z protějšího kopce šíp se zprávou o chystaném útoku. Krásná Transylvánka, která s ním trávila tyto těžké chvíle (velmi ji miloval), raději skočila z okna, vyděšena představou, že by se jí zmocnili Turci. Poenar byl dobyt. Družina pobita a hrad vypálen. Drákula se, jako jediný, zachránil. Unikl tajnou podzemní chodbou a uchýlil se pod ochranu krále Matyáše Korvína. Ten mu zpočátku poskytl azyl, ale poté ho také zradil. Uvrhl ho do žaláře a uzavřel s Turky mír. Křesťanská Evropa byla zděšena! Jediný, kdo dokázal bojovat proti vpádům Turků, byl uvězněn. Tehdy nechal Matyáš Korvín o Vladovi sepsat spousty smyšlených spisů o jeho bestialitě a krutosti. Díky této propagandě se Drácula dostal do mnoha lidových pověstí. Byl vězněn více než 10 let v místnosti s vysokou ostrahou. Neměl kam uprchnout. V útrobách vězení čekal na svůj čas. Na čas pomsty nesené na zubech ničícího draka. A jeho čas přišel!     

     Bylo to roku 1475, kdy jeho bratr Radu umírá na syfilis. Matyáš se ho bál a proto ho z vězení pustil a dokonce mu dal i menší vojsko. Vlad šel od vítězství k vítězství. Krutost jeho armády byla nejobávanější v celé své době. Opět za sebou nechával lesy kůlů s naraženými těly svých nepřátel. Jeho srdce zčernalo hněvem. Zatlačil Turky zpět a osvobodil Valašsko, Dostal se do Bukurešti a získal zpět moc a trůn. Jeho šťastná hvězda zapadla v listopadu 1476, kdy byl obklíčen tureckou armádou v bažinách u Bukurešti a zabit kopím. Jiná verze praví, že mu najatý vrah zezadu usekl hlavu. Tu, zakonzervovanou v medu, poslali sultánovi na důkaz vítězství, a ten ji nechal vystavit na cařihradských hradbách. Bezhlavé tělo bylo pohřbeno v monastýru na ostrůvku Snagov uprostřed stejnojmenného jezera.

     Verzí jeho smrti přináší historie hned několik, proto se přesně neví, která je pravdivá. Proč jindy pečliví a bedliví kronikáři uvádějí tak rozporoplné informace? Proč se jeho stopy ztrácí v krvavých stopách pomsty? Tajemství hrobu odhalilo starou keramiku a kosti vlka! Archeologové prý nekopali dosti hluboko a naletěli na trik k ukrytí pravého hrobu až pod hrobem fingovaným. To jsou už jen pouze dohady. Pravdivou skutečností však zůstává, že bylo odkryto na ostrově Snagov ještě několik hrobů, v nichž byla těla pohřbena vestoje, což nebylo doposud nijak vysvětleno. Že by se jednalo o další naleziště upírů?

     V jednom z neoznačených hrobů poblíž kaple byly nalezeny zbytky zvláštní hedvábné látky červené barvy a drahé šperky s Draculovým znakem. Relikvie byly tajně a v tichosti dopraveny do bukurešťského muzea. Spatřit je už však nemůžete, neboť po nějakém čase záhadně zmizely...

     Památek na Draculův život se dodnes v Rumunsku dá najít celá řada. Ve městě Tirgovišti se dosud zachovala část jeho hradu, obrovská věž Chindia, kde vojvoda zřídil vězení. Pod vápencovými srázy Piatra Crailui (Králův kámen) stojí jeho letní sídlo Bran, jeden z mála zachovalých rumunských hradů. V Sighisoaře se dochoval dům, kde se podle pověsti narodil, a pod svahy Transylvánských Alp stojí na skále vysoko nad řekou Arges zbytky jeho sídelního hradu Poenari, dobytého roku 1462 Turky. V Rumunsku ale dodnes Draculu pokládají za národního hrdinu za jeho podporu proti německým, tureckým a ruským tradicím a utlačovatelům. Ve Wallachii je Vlad opěvován v mnoha písních. Hlavně ve vesnici pod jeho restaurovaným hradem, který je tu jako turistická senzace. Jsou hrdí na jeho činy, ačkoliv se nikdy nestaral o způsob, jakým bojuje...

 

UPÍŘI

     Upír, někdy též zvaný vampýr vždy v každém vzbuzuje až strašlivou hrůzu, ale u jiných naopak veliký zájem. Je to temný noční přízrak vstávající v noci z hrobu a sytící se lidskou krví, čímž se drží při životě. Bere na sebe často podobu vlka, netopýra a všech zvířat, kterým vládne. Nejčastěji je ale v podobě člověka - velmi atraktivního muže či ženy s hypnotizujícím pohledem. Lidé od dávných časů věří v upíry a v jejich moc. Naháněli jim hrůzu. Dávali jim různá jména a popisovali je jako krvelačná zvířata, noční stvůry bez srdce a citů, tvory, které zabíjí a nemají stále dost. Je to však pravda? Postupem času se ale i upír kultivoval.

     Nejznámější zdobení upíra je neživá bytost vysávající krev z živých smrtelníků. Upíři oproti lidem nesnesou denní světlo, protože sluneční paprsky je mohou zabít. Den tráví upír ve svém hrobu či kobce. V okamžiku kdy zapadne poslední paprsek slunce, vychází na lov, neboť potřebuje zahnat svůj hlad. Jak všichni víme, hlad je převlečená žízeň. Podle některých pramenů je nutno říci, že jednorázové kousnutí nemusí nakazit oběť vampyrismem – to by se totiž celé lidstvo proměnilo v upíry. Odkud pocházejí první zmínky o těchto záhadných bytostech?

     Tvrdí se, že vampyrismus má počátek až v dobách starého Egypta, nebo je připisován do období Atlantidy. Domněnek existuje však mnoho. Je však jisté, že tu už byl velmi VELMI dříve než všechny tyto zmíněné spekulace. Jeho počátek se ztrácí kdesi ve vzdálené záři pohanských ohňů a prvotních magických rituálů uctívajících život a smrt. Z tohoto uctívání se zrodil mocný vládce Nosferatu - poutník mezi světlem a tmou, životem a smrtí, pradávný nadřazenec nad oběma světy. Je géniem vampýrismu a upírský velekněz...

     Ve vývoji Země je snad jisté to, že do Evropy přišel vampýrismus s římskými legiemi, které všude rozsévaly smrt. S nimi přišlo ono tajemné COSI, které připomínalo člověka, ale živilo se to čerstvou krví a nikdy to nezemřelo. Zprávy a zmínky o upírech zaznamenáváme z různých částí světa a to již v nejrannějších kulturách, jako je stará Babylonie, Persie, Indie. Zarážející podobnost upírských mýtů, pocházející z více kulturních oblastí, nás utvrzuje v doměnce, že se, stejně jako v případě čarodějnic, čertů, vodníků a podobných významných mytologických postav, jedná o projevy silného archetypického materiálu. Víra v upíry, jako lidské bytosti, které po smrti vysávají krev svých bližních, byla vůbec nejrozšířenější v zemích slovanských a na Balkánském poloostrově. V českých zemích měl tento "druh upíra" ve starých dobách původní jméno morous podle slabšího stupně útoku upíra, kterým byla noční můra. Nejen Slované, ale už i staří Keltové a jiné národy měli své příběhy a pověsti o upírech.

     Jak už jsem se zniňovala, jmen a podob vampyrické bytosti existuje celá řada, my se však budeme zabývat tímto geograficky i kulturně nejbližším "typem". Pokud shrneme získané poznatky o upírech, dostaneme několik základních vlastností :

     Teď se zmíním o tzv. energetickém vampyrismu, o kterém se v publikacích moc nepíše. Jeho princip je následující. Kolem každého těla se nachází energetický obal (aura), který dosahuje vzdálenosti několika centimetrů a někdy i několika metrů. Pokud se nachází blízko sebe dva nebo více lidí, tak jejich aury se vzájemně dotýkají. Když se tito lidé cítí vzájemně dobře ve své společnosti, dochází ke vzájemnému dobíjení aury a z toho pramenícím příjemným pocitům ( např. láska dokáže nabíjet auru několikanásobně účinněji než cokoliv jiného).

     Častěji dochází k situaci, kdy jeden člověk je nabíjen na úkor ostatních, kteří se v jeho přítomnosti cítí oslabení, chybí jim vůle se vzepřít jeho názorům, atd. Tito lidé jsou typickými upíry dneška. Nejčastěji je nalezneme jak se pohybují v davu, provokují hádky a rozdmychávají různé vášně a nenávisti. V těchto situacích se jejich aura může nabít do obludných rozměrů a tehdy jsou spokojení a šťastni. Napojení na energetické dráhy v těle způsobuje dodávání energie tělu a tím jeho udržování v nepoškozeném stavu. Po určité době dochází ubývání upírových energetických zásob, proto aby mohl dále udržovat sebe i své tělo musí vyrazit za potravou. Upír jako bytost energetická se neživí krví, ale lidskou vitální energií.

     Po ukradení energie organismus vykazoval bledost, únavu či známky chudokrevnosti, což byly podobné znaky jako po obrovské ztrátě krve. Dále je třeba upřesnit proč se upír vydává na lov v noci. Je to proto, že za denního světla se pohybuje po venku spousta lidí uvolňují ze sebe energii a tím vzniká spousta turbulencí, které by nepříliš soudržné upírovo tělo roztrhaly. A také upír, aby mohl někoho ovládnout, potřebuje vzbudit strach a ten se za dne velice těžce vzbuzuje.

     Dalším důvodem jsou mentální štíty, které si během dne vytváříme, aby jsme se chránili před stresem nebo nepříjemnými událostmi. Tento "energetický upír" se pohybuje podobně jako při astrálním cestování. Pronikání do lidských obydlí proto není pro něho problém. Vyhlédnutou oběť (zpravidla spící) paralyzují a sají energii. Pokud se obět probudí je drcena velkou silou a není se schopna pohnout.

 


KDO BYL UPÍREM

                                            15.jpg

Upír je postava, která figuruje v mnoha pověstech a bájích. Bývá často námětem pro filmové či knižní horory. Kde se vlastně tento mýtus vzal? Je to čistý výplod fantazie našich předků, či vznikl na základě faktů, které znali a možná i na vlastní kůži zažili? Pokusme se společně poodhrnout roušku tajemna a vydat se po stopách, které nás možná dovedou až k jádru věci...

Nejdříve bychom si měli ujasnit, jak se vlastně takový upír pozná - čím se vyznačuje. Typické upíří znaky tedy jsou: husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Z dalších vlastností upíra bychom mohli jmenovat ještě to, že se neodráží v zrcadle, nevrhá stín a sluneční světlo má na něj zhoubný vliv. Proto vstává ze svého hrobu v noci a než se objeví první sluneční paprsky, musí být zpět ve svém úkrytu. Báje dokonce praví, že upír se umí přeměnit v netopýra či vlka a dokáže se protáhnout i tou nejmenší štěrbinou. Toto tvrzení dalo vzniknout jedné vysvětlující teorii, o tom ale až za chvíli. Upír škodil tak, že se zakusoval svými ostrými tesáky do krku oběti, aby prokousl tepnu a mohl sát krev. Upírem se stal člověk, který sám byl upírem pokousán nebo snědl maso z upírem napadeného zvířete. Ale nejen to. Upíry se prý stávali i lidé, kteří byli za svého života čarodějové, zločinci nebo kteří zemřeli nepřirozenou smrtí, například sebevraždou. Věci, kterých se upír bojí a kterými je možné ho zahnat, jsou česnek a dále různé náboženské propriety jako kříž, růženec, svěcená voda či hostie. Zahubit upíra bylo možno několika způsoby, např. zastřelit ho stříbrnou kulkou či - a to byl používanější způsob - otevřít jeho hrob a proklát mu srdce zašpičatělým dřevěným kůlem. Pokud to nepomohlo, přistupovalo se k tvrdším zásahům: ruce mu byly svázány za zády a byla mu odseknuta či ukroucena hlava a jeho ústa byla vycpána česnekem či kamením. Pokud ani toto nepomohlo, bylo nutné celé tělo spálit buď na popravišti, nebo mimo obec někde na kraji lesa a popel tam zahrabat. Tyto procedury musely být vykonávány za dne, protože tehdy byl upír bezbranný. Úkolem zlikvidovat upíra byli zpravidla pověřováni kati. Že tento postup není jen čistě teoretický, dokazují mnohé nálezy upířích pohřebišť, kde jsou kumulována těla s jasnými protivampyrickými zásahy. Zrovna nedávno bylo jedno takové pohřebiště nalezeno v Čelákovicích. Kostry vypadaly následovně: lebky byly odděleny od zbylého skeletu, ruce byly svázány za zády, u některých lebek byly vylomené čelisti. Velice zajímavá je skutečnost, že lebky byly poněkud odlišné velikosti, než je obvyklé, a navíc - v čelistech byly nalezeny i deváté zuby. Je všeobecně známé, jak velkou úctu chovali naši předci k mrtvým, takže je očividné, že k takovýmto zásahům na mrvolách museli mít pádný důvod. Nejvíce zpráv o upírech (či vampýrech, jak chcete) pochází z Balkánu, Maďarska a od starých Slovanů. I slavný hrabě Drakula, který skutečně existoval, žil v této oblasti - v rumunských Karpatech.

 

STRACH
VAMPYRICKÝ CIKLUS



   Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra ? Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk s srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké, neztuhlé údy.
   Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků.
   Vznikl jakýsi vampirický cyklus, jehož formy ve střední Evropě lze rozdělit do několika skupin:

 


LEGENDY A SKUTEČNOST

Ve Skrytých skutečnostech č. 23 byl otištěn pozoruhodný příspěvek Mgr. Tkáčové týkající se historicity Vlada Draculy. Mgr. Tkáčová se zde díky svému názoru dostává do rozporu s paní Janou Moravcovou z Prahy, známou spíše pod pseudonymem Jenny Nowak. Příspěvek Mgr. Tkáčové však na mé tváři vyvolal lehký úsměv. Stačí si přečíst Fantastická fakta č. 1/01, kde pan redaktor Česal v článku "Vzhůru mezi nemrtvé" s paní Moravcovou diskutuje a která se mu svěřuje, že při psaní svých románů používá i něco navíc než jen literární talent. Tu i tam zapojí tzv. mimosmyslové vnímání, či si nechá poradit "odjinud". 
 

Předpokládám paní nebo slečno Tkáčová, že to pro Vás, jako historičku, bude ledová sprcha. Sebelepším Vaším odborným argumentům většina čtenářů nebude věřit. V těchto a podobných sporech totiž musíte sáhnout k těžším kalibrům. Např.: Kolem Košic je několik tajných jeskyň, známých pouze zasvěcencům, kde se o měsíčních nocích sházejí přímí potomci Draculy. Po několika letech se Vám s nimi podaří navázat kontakt a oni Vám předají historická fakta o Draculovi, která jsou nepochybná. Své zkušenosti s nimi pak můžete zpracovat formou zajímavého příspěvku a nabídnout některé redakci (Spirit, Magazín záhad apod.) A bude-li to poutavé, máte čtenářský úspěch zaručen. Navíc můžete v krátké době sledovat skupinky "psychotroniků" a záhadologů, kterak tyto jeskyně intenzivně hledají. Nelze vyloučit ani účast TV NOVA v čele s panem Motlem a známými odborníky na paranormální jevy, kteří uvedené jeskyně určitě najdou i kdyby si je, jako svého času bratři Marxové, měli vymyslet. Probatum est.
 

Tento úvod se bude zdát pro někoho zdlouhavý a možná i zbytečný. Ale někteří hloubaví čtenáři, a jak pozoruji, je jich Kolem Skrytých skutečností mnoho, jistě pochopí, že svým úvodem poukazuji na hlubokou krizi v oboru, který kdysi velmi výstižně pojmenoval I. Mackerle záhadologií. A bohužel, záhadologů, odchovanců MUDr. Součka rapidně ubývá. Objevují se stovky "odborníků" na všechno možné a nemožné, kteří zaplavují různé časopisy nikoliv paranormálními a nevysvětlitelnými jevy, ale smyšlenými báchorkami vycucanými z prstů nebo převzatými z Internetu bez jakéhokoliv kritického zhodnocení. Čtenáře, zvláště mladší, tak soustavně mystifikují a zarputilým odpůrcům paranormálních jevů tím dávají věcné protiargumenty.
 

V této souvislosti se těší největší pozornosti fenomen tzv. upírů neboli vampýrů. Termín vampýr nechci používat, protože se jedná o termín zoologický, označující některé druhy jihoamerických netopýrů např. Vampyrus Spectrum Lin., kteří se živí sáním krve, snad i lidské. Definici upírství nechci opakovat, protože je příliš dobře známa. Vychází z popisu Brama Stokera v jeho románu Dracula. Podrobně ji zpracoval prof. Vondráček a Dr. Holub ve studii "Fantastické a magické z hlediska psychiatrie", kterou mnozí čtenáři jistě vlastní.
Slovo upír je snad (podle Vondráčka) poprvé uvedeno v Pajsjevském sborníku ze 14. Století. První literární zpracování pochází od osobního lékaře lorda Byrona z dvacátých let devatenáctého století W. Polidoriho. Povídka se jmenuje Upír a byla vydána pod autorstvím lorda Byrona. V následujících letech řada autorů německých (Goethe) a francouzských (Goerres, Bois) nacházela v upírství vděčný motiv pro své romány a povídky. Vyvrcholením byl ovšem "Dracula" Brama Stokera, člena známé okultní lóže "Zlatý úsvit" v Anglii. Pravý boom fenomenu upírství však nastal ve dvacátém století, kdy vedle literátů nastupují také filmoví, divadelní a muzikáloví producenti, pro které, včetně herců se stávají upíři "chlebem naším vezdejším".
Předpokládal jsem ovšem mylně, že tento fenomen, známý celá staletí a vyskytující se nejen v Evropě, skončil v osmdesátých letech. Stal se totiž velice zajímavý případ v San Franciscu, kde byl zadržen pozoruhodný lupič jménem Roger Wesley. Tento muž měl vyloženě upírský vzhled a neloupil obchody ani banky, ale místní nemocnice, kde kradl krevní konzervy, které konzumoval. Na psychiatrické klinice Montblank, kam byl umístěn, nepřijímal žádnou potravu a vyžadoval pouze tyto krevní konzervy. Primář Montblanku Dr. Joffe však pro Wesleyho neměl vůbec žádné pochopení. Prohlásil, že Wesley bude dostávat normální stravu jako ostatní pacienti. Ale vzápětí několik místních lékařů proti jednání Dr. Joffeho ostře protestovalo. Zřejmě si uvědomili, že příčina "upírství" Wesleyho má zcela konkrétní příčinu než jen pouhé psychické vyšinutí. V té době totiž způsobila velký ohlas přednáška kanadského biochemika Dr. Dolfina, přednesená na chemickém sympoziu v Los Angeles. Dolfin ve své přednášce, snad vůbec poprvé, upozornil na příčinnou souvislost "upírství" s těžkou krevní chorobou zvanou porfyrie. Tento velký ohlas proběhl po celém světě a i u nás byl publikován.
 

Ale co znamená pojem porfyrie? Odpověď je nutno hledat v odborné lékařské literatuře. Já jsem našel ve vědecké knihovně v Liberci tři studie týkající se porfyrické choroby. Jedná se o práce MUDr. Bermana, Kordače a Donnera. Složitost těchto studií nedovoluje stručné vysvětlení, přesto se o to pokusím.
Termín porfyrie je odvozen od porfyrinů, což jsou chemicky nesmírně složité látky, které se vyskytují v našem organismu. Porfyriny jsou, mimo jiné, nezbytnou složkou při tvorbě myoglobulinu a hemoglobinu, látek nezbytných pro zdravou krev. Nadbytečné porfyriny jsou vylučovány s močí, stolicí a částečně se usazují ve žluči. Rozeznávají se tři základní typy porfyrinů a to Protoporfyrin, Koproporfyrin a Uroporfyrin. Porfyriny jsou nesmírně citlivé na světlo a v UV záření fluoreskují. Je-li molekulární stavba některého z porfyrinů porušena, vznikají porfyrické choroby. Nezvykle různorodý a pestrý klinický a laboratorní obraz porfyrií zasahuje svým způsobem do nejrůznějších oblastí medicíny - vnitřního lékařství, pediatrie, neurologie, hematologie atd. a také do psychiatrie. A to bude, jak se domnívám, jeden z rozhodujících faktorů pro vysvětlení některých případů "upírství".
V několika větách nelze obsáhnout tak složitý biochemismus, jaký nacházíme u porfyrie. Všeobecně se dá prohlásit, že neléčená nebo špatně léčená porfyrie je smrtelná. Je to choroba převážně dědičná, i když jsou zaznamenány případy získané. Jak vlastně vzniká nelze jednoznačně zjistit. Je prokázáno, že může propuknout i po užívání barbiturátů. Tvrzení, že porfyrie je vzácná, naši odborníci vyvracejí. Dokonce je pozorován stoupající trend. Je to v důsledku zlepšení a zrychlení biochemických rozborů. Zarazilo mě, že vyšší výskyt je zaznamenán po skončení dovolených, kdy se hodně lidí vrací od moře. Prudké denní světlo je totiž schopno porušit molekulární strukturu porfyrinů. A že porfyrie dovede znetvořit vzhled, dokazuje již německý lékař Linser, který měl v r. 1906 pacienta, jehož popsal jako "Totenkopfänliches Gesicht". Takto postiženého nemocného potkat v noci by rozhodně nebylo nic příjemného.
 

Porfyrická choroba je ve většině případů dědičná a event. plánované rodičovství je vyloučeno. Léčení je velmi složité, ale bývá úspěšné, když se začne okamžitě po stanovení správné diagnózy. Z porfyrických chorob je nejčastější tzv. Porphyria cutanea tarda. Začátek choroby se nejčastěji projevuje v podobě drobných puchýřků naplněných žlutavou tekutinou. Pokožka se snadno odlupuje a na těle vznikají krví zabarvená místa. Je-li napaden obličej, tak holení vůbec nepřichází v úvahu. Dalším typickým příznakem je hnědnutí zubů (i prvních) a červenání až hnědnutí moče. Zjistíte-li náhodou tyto příznaky u sebe (což nikomu nepřeji), tak všeho nechte a spěchejte za nejbližším hematologem. Každého varuji v tomto případě před jakýmkoliv léčitelem. Poznal jsem jich desítky. Většinou neznají ani základy anatomie a fyziologie, natož aby poznali rozdíl mezi uroporfyrinem a koproporfyrinem. A většina těchto šarlatánů dokonce tvrdí, že to ani není zapotřebí (např. Ing. Schröter, který stanoví "diagnózy" pomocí čmáranin na čistém papíru).
Je pochopitelné, že takto postižení lidé v minulosti museli být zákonitě považováni za vlkodlaky a je také známo, že středověk k nim byl nekompromisní. Mohli se pohybovat pouze v noci, protože denní světlo mnohým porfyrikům způsobuje mučivé útrapy. Zájemce odkazuji na výše uvedené odborníky. A odvážíte-li se nahlédnout do těchto odborných knih, budete žasnout nad neuvěřitelnou znalostí našich hematologů. Při popisu některých případů průběhu porfyrické nemoci vám půjde mráz po zádech. Tolik zhruba a velmi stručně o porfyrii.
Další velmi nepříjemnou chorobou, která rovněž deformuje vzhled, zvláště ruce, je sklerodermie. Podle odborníka na sklerodermii Dr. Štorka se jedná o heterogenní onemocnění, které charakterizuje vznik tuhé kůže. V jeho publikaci je mnoho barevných fotografií, které mohou být přirovnány k tzv. upírskému vzhledu. Vznik této choroby je zpravidla zapříčiněn některými organickými rozpouštědly, které se na nechráněnou pokožku dostanou. Je zcela nezbytné pro každou natěračskou práci používat ochranných rukavic. Postižené ruce mají vzhled pařátů. Ale co mě zarazilo nejvíc, a co nutno zdůraznit půvabnější polovině lidstva, je skutečnost, že Dr. Štork prokázal příčinnou souvislost sklerodermie s gelovými silikonovými implantáty prsou. Přes veškeré ubezpečování, že při tomto kosmetickém zásahu nic nehrozí, já osobně tak přesvědčen nejsem. Věřím zásadně odborníkům a vím také, že čert nikdy nespí. Získat atraktivní ňadra a k tomu pařátovité ruce, by asi příliš neladilo. Ale nikomu své názory nevnucuji.
 

O upírech se traduje, že mají smrtelně bledou tvář. Dr. Štork upozorňuje na Raynaudův fenomen, který se vyznačuje střídáním barvy pokožky od křídově bílé do normálního stavu. Je zcela možné, že jste se již s takovým případem setkali. Jednou jsem potkal na Václavském náměstí (když jsem vycházel z restaurace Václavka, kam také chodí někteří pražští záhadologové) jednu postarší paní, jejíž obličej byl opravdu křídově bílý. Jakoby si to uvědomovala, stáčela svou tvář směrem doprava do výkladních skříní. Pohled na onu postarší paní byl velmi nepříjemný ale napadlo mě, abych šel pomalu za ní a to až na začátek Krakovské ulice, kde zahnula. Po druhé straně chodníku jsem ji předešel a začal se vracet. A byl jsem udiven. Dotyčná paní měla zcela normální tvář, žádná stopa po bělosti, ale spíše červenolící obličej. Domnívám se, že to byl typický Raynaudův fenomen. 
Na závěr svého příspěvku chci jen upozornit na některé těžké poruchy krvetvorby, které mohou neléčené vyvolávat deformity a které v dřívějších dobách mohly vést k domněnce, že takto postižení lidé představují opravdové upíry event. vlkodlaky. A nekompromisní středověk se k nim choval "pragmaticky". 
Je ještě řada dalších případů uvedených ve starých kronikách (zvláště případ kolektivního upírství v Srbsku), které, bude-li zájem uvedu příště.
Pozn.: Sotva jsem dopsal tento článek, zapnul jsem televizor, kde na ČT 2 probíhala ukázka těžkého případu porfyrie u narozeného Radečka. Možná, že to někteří čtenáři také sledovali a pochopili, jak těžká je to choroba a jak pracně se léčí. Držme malému Radečkovi palce. A jednu opravdu dobrou radu na konec. Pozor na prudké slunce.

Ladislav Loutchan


  Mýty a legendy

 

 Na začátku všeho byl patrně strach. Strach z mrtvých a jejich návratu. Strach z neobvyklých úmrtí. Strach z neobvyklých živých.

     Vampyrismus, tedy strach z upírů, se objevuje mezi lidskými kulturami s pohřbem intaktních těl, jiné kultury, s žárovými pohřby tyto mýty většinou nemají... Lidé pak měli strach, že se ti, kteří zemřeli za podezřelých okolností, mohou vrátit na svět jako nemrtví a škodit živým. Těla zdánlivých upírů pak byla různě zohavována: ukroucená či odseknutá hlava je uložena v jiné části hrobu, odseknuty bývají také končetiny, případně jsou svázány či spoutány. Ústa vampýra jsou ucpána kamenem či kusem kovu, v hrudním koši jsou pak zbytky po vražených kolících. Nezřídka jsou těla posypána květy česneku či mákem a zasypána kameny nebo trnitými větvemi. Hroby a těla byla takto v drtivé většině případů upravena až po prvním pohřbení a následné exhumaci. Další zvláštností je, že až na ojedinělé případy, šlo o těla mužská.

     Kdo tedy byli ti upíři? Dle lidmi tradovaných legend, upír je bytost, která má, v různém podání, více či méně stejné vlastnosti. Je zlou, nemrtvou bytostí, má husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Po půlnoci či za úplňku saje krev, nemá stínu a neodráží se v zrcadle. Vládne zlému počasí, umí přivolat bouři, krupobití či větrnou smršť. Umí se také přeměňovat, ve vlka či v netopýra. Pohybuje se výhradně v noci, má strach ze světla, denní světlo jej zabíjí a ve dne je bezmocný a přebývá v kryptách nebo rakvích.

     Bezmocnosti v denní době se dá využít k jeho likvidaci, neboť žádná ochrana proti němu není tak jistá, jako jeho odstranění. Je-li nalezen hrob upíra, a to podle hlasitého mlaskáni, nerozloženého těla v hrobě či jiných indicií, nejlépe je upírovi probít srdce kolíkem z hlohu, trnky, osiky či dubu a useknout mu hlavu. Nejjistějším způsobem je však jeho tělo spálit.

     Legendy znají několik podob upíra, někde dokonce splývá představa upíra a vlkodlaka. Lidské slovo upír či vampýr, prý přišlo s lidmi z jejich světa a znamenalo démona, který se vsaje, vkousne nebo démona, který uniká z hrobu. Co se týče slova vlkodlak, werwolf či lykantrop, jde prý též o lidská slova, znamenající toho, kdo má kůži vlka či člověkovlka.

     Kdo však byl těmi upíry, dokud lidská rasa nepoznala naši rasu? Tělesně či duševně postižení lidé? Či lidé vůbec zvláštní, např. čarodějové? Nebo to byli normální lidé, oběti nějaké choroby? Lidské záznamy, získané vyššími upíry při vizionářských cestách Sférami popisují zhruba toto:

     1. Dvacet až třicet dní po smrti uvedeného A. P. stěžovali si někteří obyvatelé vesnice, že jsou v noci krutě trýzněni; z nich pak skutečně čtyři osoby zemřely. Aby tomu zlu učinili přítrž, vykopali zmíněného A. P. asi za čtyřicet dní po jeho smrti z hrobu a shledali, že jeho mrtvola jest úplně neporušená, že mu tekla zcela čerstvá krev z očí, uší a nosu, že rubáš a prostěradlo v rakvi byly veskrze zkrvavené atd. Poněvadž z toho poznali, že zde běží o skutečného upíra, probodli mu podle obyčeje srdce špičatým kůlem, přičemž

      2. vydal zcela dobře slyšitelné steny a vyšla z něho hojnost čerstvé krve. Spálili tudíž mrtvolu ještě téhož dne a popel hodili do hrobu. Všichni, kdož byli upírem usmrceni, stali prý se rovněž upíry. Vykopali proto svrchu zmíněné čtyři osoby z hrobu, vyšetřili je stejným způsobem, propíchli jim srdce kůly a spálili je rovněž na popel. K tomu připojili svědci, že Arnold Paole útočil též na dobytčata a vysával jim krev. Poněvadž pak

      3. lidé požili z těchto dobytčat maso, ukázalo se brzy, že jsou v obci noví upíři, a skutečně v době tří měsíců zemřelo sedmnáct mladých i starších osob, a to většinou bez předchozí nemoci ve dvou až třech dnech. Při tom hlásil

      4. hajduk J., že jeho snacha S. před patnácti dny se odebrala svěží a zdráva na lůžko, o půlnoci však se strašným křikem za velkého zděšení naříkala, že syn hajduka, jménem M., zemřelý před čtyřmi nedělemi, ji rdousil, a že cítí velkou bolest na prsou. Od té doby chřadla, až osmého dne zemřela.

      Potud vypověděli svědci.

      Ještě téhož dne odpoledne odebrali jsme se v průvodu uvedených hajduků na hřbitov, abychom dali otevříti hroby, podle udání podezřelé, a plníce vysoký rozkaz, prohlédli mrtvoly v nich pohřbené. Při tom se ukázalo podle výsledků pitvy toto:

      1. Mrtvola ženy jménem S., dvacetileté, která zemřela před třemi měsíci po třídenní nemoci, byla úplně neporušená, bez veškeré stopy hniloby. Po otevření mrtvoly se ukázalo in cavitae pectoris množství čerstvé krve. Cévy, a to artérie i vény, nebyly naplněny sraženou krví, nýbrž byla v nich nalezena právě tak, jako v plicích, játrech, žaludku a ostatních vnitřnostech, čerstvá a tekutá krev, jako u zdravého člověka. Na nohou a rukou byly nalezeny čerstvě narostlé nehty a čerstvá kůže.

      2. Mrtvola ženy, jménem M., asi šedesátileté, zemřelé po tříměsíční chorobě a před devadesáti dny pohřbené. V dutině prsní bylo nalezeno mnoho tekuté krve. Vnitřnosti byly v témže stavu, jako pod číslem 1. Při pitvě mrtvoly vyslovili všichni přítomní hajduci podiv nad otylostí zemřelé, kterou všeobecně od mládí znali jako velmi hubenou a vyzáblou, takže její otylost nastala až po smrti. Stala se upírem, poněvadž jedla maso z ovcí, zahubených upíry.

      3. Osmileté dítě, ležící v hrobě již devadesát dní, bylo shledáno zcela ve "stavu upírském".

      4. Mrtvola šestnáctiletého syna hajduka, jménem M., pohřbená před devíti nedělemi po třídenní nemoci, se podobala ve všem ostatním upírům.

      5. Totéž bylo shledáno u sedmnáctiletého syna hajduka, jménem J., jenž zemřel po třídenní nemoci a byl v hrobě osm neděl a čtyři dny.

      6. U mrtvoly ženy, jménem R., pohřbené před šesti nedělemi po desetidenní nemoci, bylo nalezeno velké množství čerstvé, tekuté krve nejen v dutině prsní, nýbrž též in fundo ventriculi. Totéž bylo shledáno u jejího dítěte, pohřbeného před pěti nedělemi ve věku osmnácti dnů.

      7. Mrtvola desetiletého děvčete, zemřelého před dvěma měsíci, byla shledána zcela ve "stavu upírském". V dutině prsní měla mnoho čerstvé krve.

      8. Vykopané mrtvoly jisté ženy hajdukovy, zemřelé před sedmi nedělemi, a jejího, před jednadvaceti dny zemřelého děcka byly nalezeny v pokročilém stupni hniloby, ač byly pohřbeny v téže půdě a v přímé blízkosti ostatních otevřených hrobů.

      9. Mrtvola třiadvacetiletého sluhy jistého hajduckého desátníka, jménem R., pohřbená před pěti nedělemi, byla nalezena rovněž v pokročilém stupni hniloby.

    10. Totéž bylo shledáno u ženy zdejšího barjaktara, zemřelé před pěti nedělemi, a jejího dítěte.)

    11. Mrtvola šedesátiletého hajduka S., zemřelého před šesti nedělemi, byla nalezena neporušená, bez stopy hniloby s množstvím čerstvé krve.

    12. Rovněž ve "stavu upírském" byla nalezena mrtvola dvacetipětiletého hajduka M., zemřelého před šesti nedělemi.

    13. S., dvacetiletá žena hajdukova, zemřelá před osmnácti dny po třídenní nemoci, byla nalezena v obličeji úplně červená a živé barvy; je to táž, která byla - jak svrchu vylíčeno - zemřelým synem hajduka Miloem o půlnoci rdoušena. Na pravé straně pod uchem měla dlouhé, krví podlité místo. Při otevření rakve proudila jí z nosu čerstvá krev, jakož byla nalezena i v dutině prsní. Též její vnitřnosti byly neporušené.

    Po vykonané prohlídce byly mrtvolám, u nichž byly shledány příznaky upírství, přítomnými cikány zutínány hlavy a s jejich těly spáleny, popel byl pak vržen do řeky. Ostatní mrtvoly byly vloženy zase do svých hrobů.

     Jde o autentické dokumenty z předindustriální éry lidstva.
 
      Většina lidských legend o vampyrismu tedy mluví o epidemiích, rychlých a zdánlivě nezapříčiněných úmrtích, nikoliv o ojedinělých osobách. Co mohlo být příčinou? V souvislosti s hledáním možných chorob, jež by byly podkladem pro uvedený jev, byly vyslovovány nejrůznější domněnky. Některé vyslovované argumenty jsou kuriózní až absurdní. Vcelku instruktivní dobový záznam případu vampyrismu  je onen výše uvedený. Došlo tam k záhadné epidemii úmrtí. Lidé, zemřelí na tuto epidemii, v hrobě nehnili, přestože lidé zemřelí z jiné příčiny a současně či později pohřbení na tomtéž hřbitově vykazovali jasné známky rozkladu. Mrtví měli zachovány vnitřní orgány, ty se zpravidla při dekompozici mrtvého těla kazí nejdříve, a tekutou červenou krev v cévách i tělních dutinách.

      Někteří autoři zpochybňují citované svědectví vojenských ranhojičů mj. proto, že nalezli krev v tepnách. Ta bývá většinou během agónie vypuzena křečovitým stahem jejich stěn vypuzena do žilního systému. Nemohlo však jít o purpuru, uvedený stav totiž bývá spuštěn bakteriální infekcí, která bez moderních antibiotik vede k rychlé smrti a rychlému posmrtnému rozkladu. Některé dobové popisy uvádějí mrtvolný rozklad končetin ještě žijících pacientů. Proto je krajně nepravděpodobné, že by těla lidí, zemřelých z této příčiny, byla nalézána v hrobě nedotčená. V takovémto případě lze naopak předpokládat prudký bakteriální rozklad.

      Je tu ale jiná možnost, objevená teprve nedávnoi na Novém Světě. Jedovaté produkty hub a plísní, tzv. mykotoxiny trichotheceny (rod Fusarium), popř. v kombinaci s ochratoxinem a některými dalšími mykotoxiny a jejich projevy v organizmu člověka však uvedenému obrazu naprosto vyhovují. Došlo by k úmrtí za příznaků purpury, krev by zůstala nedotčena a mrtvolný rozklad by tyto mykotoxiny přinejmenším zbrzdily.

      Uvedené argumenty svědčí pro to, že za představami o vampyrismu se skrývá konkrétní zkušenost s podobnými otravami potravou. Houby, a tedy i mykotoxiny trichotheceny, se objevují v plesnivém obilí. Minimálně 5 % obilí je v nepříznivých letech zasaženo těmito houbami a plísněmi, takže lidé i dobytek, krmíce se jím bezelstně, umírali za podivných okolností. Mykotoxiny pracují s časovou prodlevou, takže lidé zdánlivě zdraví jsou najednou bledí, mají halucinace, nejčastěji je navštěvují a trápí mrtví, mají bolesti, jsou apatičtí, krvácí z mnoha malých ranek a mají krví podlité oči. Jejich těla po pohřbu v hrobě se jenom nadouvají, ale netlejí, krev je stále tekutá. Není proto divu, že lidé na tento jev reagovali, jak reagovali.

      Stařičké lidské mýty a nové zkutečnosti Nového Světa způsobily prolnutí vampýrských mýtů s realitou upírů. Lidé, zahleděni sami do sebe a do svých kratičkých životů a pokroucených legend, zaměňují své nemocné za příslušníky našeho rodu a své fabulace za realitu.

 


KDO BYL KDO V NAŠICH DĚJINÁCH DO ROKU 1918

 

Dobou Veleslavínovou bývá v dějinách české literatury nazýváno celé období, v němž tento muž žil a pracoval. Jistě nevšední pocta pro autora jediného původního spisu, který originalitou ani hloubkou nepřevyšoval úroveň tehdejší české literatury. A přece ocenění oprávněné, neboť Daniel Adam, s pozdějším přídomkem z Veleslavína, muž ušlechtilého zjevu i charakteru, tajný přívrženec jednoty bratrské, byl vynikající osobností své doby.

Pocházel ze staroměstské měšťanské rodiny. Vystudoval pražskou universitu, v roce 1569 zde získal titul mistra a přednášel historii. Po svatbě s dcerou významného pražského tiskaře J. Melantricha v roce 1576 přešel pracovat do tchánova podniku. Záhy se stal jeho hlavou a posléze i majitelem.

Jako tiskař a vydavatel soustředil kolem sebe okruh spolupracovníků (J. Kocín z Kocinétu, Matěj Hozius Vysokomýtský, Václav Plácel z Elbinku, Abraham z Gynterrodu, Pavel Kristián z Koldína, Adam Hubr z Rysenpachu aj.) a s jejich pomocí vykonal mnoho záslužné práce pro rozšíření vzdělanosti, povznesení mravního a národního cítění společnosti i českého jazyka. Zaměřil se především na vydávání naučné literatury s nejrůznější tematikou: historickou, právnickou, lékařskou, sociální aj. a spisů moralistně náboženských. Pro praktické školské potřeby vydal i několik slovníků a jazykových učebnic. Šlo vesměs o předlohy cizích autorů, z nichž některé sám přeložil a upravil, jiné opatřil předmluvou a snad u všech se podílel na jejich jazykové úpravě. Jeho jediným původním spisem byl Kalendář historický, vydaný v roce 1578.

Knihy vyšlé z Veleslavínovy tiskárny - tradičně zvané melantrišky - vynikaly nejen výbornou češtinou, ale i mimořádně pěknou typografickou úpravou (vázané v kůži, zdobené zlatými erby, skvěle vybavené ilustracemi předních rytců). Proto byl Veleslavín nazýván též "arcitiskařem pražským".
(jk)
Bohatcová J.-Hejnic J.: O vydavatelské činnosti veleslavínské tiskárny, Folia historica Bohemica 9, Praha 1985; Kopecký M.: Daniel Adam z Veleslavína, Praha 1962

AEHRENTHAL Aloys Leopold hrabě Lexa von (* 27. 9. 1854 Hrubá Skála, + 17. 2. 1912 Vídeň) - český šlechtic a rakouský diplomat a politik

Rakousko-uherský ministr zahraničí, baron (později hrabě) Aehrenthal pocházel z nižšího německého šlechtického rodcem v Bukurešti, jako velvyslanec v Petrohradě se v letech 1899-1906 snažil o prohloubení spolupráce mezi Rakouskem-Uherskem a Ruskem. Po roce 1906 v této politice pokračoval i jako ministr zahraničí. Paradoxně to byl právě on, kdo měl iniciovat definitivní rozchod Ruska a Rakouska-Uherska anexí Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Přestože byl současníky i historiky nezřídka démonizován, patřil až do svéu usazeného v Čechách. Ač měl prostřednictvím své matky, hraběnky Thunové, a manželky Szechényi vynikající svazky s vysokou českou a maďarskou aristokracií, závratné kariéry dosáhl především vlastními schopnostmi. Byl velmi ambiciózní, bytostně konzervativní, svou cholerickou povahu dokázal krýt ledovou maskou klidu. Doma i v zahraničí byl považován za "zcela jiný šálek čaje" než bonviván Gołuchowski.

Začínal na ministerstvu zahraničí ve Vídni, byl vyslancem v Bukurešti, jako velvyslanec v Petrohradě se v letech 1899-1906 snažil o prohloubení spolupráce mezi Rakouskem-Uherskem a Ruskem. Po roce 1906 v této politice pokračoval i jako ministr zahraničí. Paradoxně to byl právě on, kdo měl iniciovat definitivní rozchod Ruska a Rakouska-Uherska anexí Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Přestože byl současníky i historiky nezřídka démonizován, patřil až do své předčasné smrti v roce 1912 mezi nejschopnější a nejúspěšnější evropské diplomaty svého období.
(mp)

AGRICOLA (Bauer) Georg (* 1494 Hluchov v Sasku, + 1555 Saská Kamenice) - německý humanista, lékař a montanista, působící rovněž v Čechách

Georg Bauer studoval v Německu a Itálii (ve Ferraře získal hodnost doktora lékařství), kde se seznámil s humanistickými idejemi a novými poznatky z oboru přírodních věd. V letech 1518-22 působil jako rektor latinské školy ve Cvikově (Zwickau). Ve 33 letech se usadil jako lékař v Jáchymově v západních Čechách, ve významném horním městě, kde se těžilo především stříbro.

V roce 1533 se stal lékařem a později i purkmistrem v Saské Kamenici, kde také poté, co byl raněn mrtvicí, zemřel. Vedle děl lékařských a hutnických se věnoval i historickým studiím, především dějinám Sasů a území Míšeňska.

Přes relativní krátkodobost jáchymovského pobytu to byl zásadní obrat jak v Agricolově životě, tak ve vývoji celé montanistiky. Agricola se začal důkladně zajímat především o minerály, jejich získávání, třídění a zpracování, ale také o jejich uplatnění v lékařství. Při popisu minerálů vycházel na rozdíl od svých předchůdců z jejich barvy a tvrdosti. Užití minerálů v lékařství je věnován jeho spis Bermannus aneb rozmluva o hornictví (1530, latinsky), který byl schválen k tisku známým humanistou Erasmem Rotterdamským. Jeho stěžejním dílem však je De re metallica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví), které vyšlo až po jeho smrti v březnu roku 1556. V rozsáhlém díle, skvěle ilustrovaném, shrnul všechny dosavadní znalosti minerálů, způsobu jejich těžby a zpracování. Do této doby - a ještě dlouho poté - nebylo vydáno nic podobného. Však také Agricola pracoval na svém díle téměř patnáct let a shrnul v něm veškeré praktické poznatky z hornictví a hutnictví, které získal především v Jáchymově.
(jv)
Nový L. a kolektiv: Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století, Praha 1961

AKSAMIT z KOSOVA a LIDÉŘOVA Petr (+ 21. 5. 1458 Sárospatak, Maďarsko) - český zeman a vojevůdce

Petr Aksamit pocházel z jihočeské zemanské rodiny a patřil k těm bývalým husitským bojovníkům, kteří se po Lipanech nechali najímat do cizích služeb. Od roku 1440 je doložen jeho pobyt v Uhrách. Zpočátku byl kapitánem ve vojsku Jana Jiskry, kterého získala Alžběta Lucemburská, aby hájil nástupnická práva jejího syna Ladislava Pohrobka v Uhrách, a počátkem 50. let se stal hejtmanem hradu Plaveč. Už v té době se jeho žoldnéři, kteří v mnohém zůstali věrni husitským myšlenkám a rovnostářským principům života na Táboře, formovali v "bratrstva". Ta někdy neměla daleko k loupeživým rotám a společně s poddanými z okolních vesnic přepadala kupecké karavany na cestě vedoucí do Polska. Velký rozmach bratřického hnutí nastal po roce 1453, kdy se vlády v Uhrách ujal Ladislav Pohrobek a zbavil Jiskru všeho majetku. Bratříci si budovali pevnosti a polní tábory, jejich řady se rozrůstaly o další příchozí nejen ze zahraničí, ale i o domácí obyvatelstvo z nižších společenských vrstev (proti původním 5 000 Jiskrových žoldnéřů odhaduje se počet bratříků na 15-20 000 v 36 polních táborech). Živelné hnutí brzy ovládlo Slovensko a nabylo protifeudálního charakteru, bratříci útočili proti vrchnostenským sídlům, klášterům i bohatému měšťanstvu a pravděpodobně přijímali pod obojí způsobou. Za svého vrchního velitele uznávali právě Petra Aksamita, který operoval hlavně na východním Slovensku, v Šariši, Abově, Zemplíně a na Spiši. Král Ladislav se pokusil hnutí zlikvidovat nejprve vojensky a poté vyjednáváním s Aksamitem, ale neuspěl. Teprve po jeho smrti porazil nový uherský král Matyáš Korvín bratříky na hlavu 21. 5. 1458 v krvavé bitvě u Blatného potoka (Sárospatak). Mezi padlými byl i hejtman Petr Aksamit.
(dp)

ALBERT z KAMÉNKA Mikuláš (* asi 1547, + 16. 12. 1617 Praha) - český humanista, kněz, orientalista a překladatel

Překlad Bible kralické, na jejíž krásnou a bohatou češtinu navázalo národní obrození, je a bude hodnocen jako na svou dobu ojedinělé kulturní dílo - a to i v evropském měřítku. Nejpilnějším a zřejmě i nejschopnějším překladatelem byl právě evangelický kněz a první profesor hebrejštiny na pražské universitě Mikuláš Albert z Kaménka.

Pocházel ze slezské šlechtické rodiny, studoval na universitách v Německu a roku 1571 získal hodnost mistra svobodných umění. Poté vyučoval na slezských a moravských školách - mj. ve Fulneku a Ivančicích, kde se podílel na překladu bible. 1590-1609 žil v Německu, ale po vydání Rudolfova Majestátu, kdy přešla universita pod správu evangelíků, byl povolán do Prahy, aby tu vyučoval orientální jazyky. Akademická obec však nejevila valné nadšení, aby ho přijala do svých řad, a tak se musel živit soukromou výukou. Navíc mu při vpádu pasovských do Prahy (1611) vyloupili dům. Poté však bylo Mikulášových znalostí využito při luštění tajné korespondence mezi císařem a jeho spojenci, a tak aspoň na rok měl od českých stavů stálý plat. Po nástupu rektora Martina Bacháčka byl konečně přijat na universitu, 1611 a 1612 byl děkanem filosofické fakulty a roku 1617 byl přijat i do samotné koleje Karlovy, ale krátce na to umírá.
(fh)
Říčan R.: Dějiny Jednoty bratrské, Praha 1957; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Praha 1995

ALBÍK z UNIČOVA Zikmund (* asi 1358 Uničov, + 22./27. 7. 1427 Uhry) - německý učenec a pražský arcibiskup

Mistr svobodných umění, doktor práv a lékařství, "muž neobyčejně vzdělaný a humanisticky laděného smýšlení", osobní lékař českých králů se narodil v německé rodině v Uničově na Moravě. Dlouhá léta studoval na pražské universitě, ale také v italské Padově a stal se jednou z nejvýznamnějších lékařských kapacit svého věku. Už roku 1388 léčil Václava IV. a později se stal jeho osobním lékařem. Život Albíka, který se přes všechna usilovná studia vyznačoval určitou bezstarostností (i králi Václavovi radil, že "jedině dobrý nápoj je víno..."), se měl zásadně změnit, když po skonu Zajíce z Hazmburka (1411) byl králem posazen na arcibiskupský stolec, ačkoliv neměl ani nižší kněžské svěcení. Albík se tedy nechal vysvětit, ve svém úřadu byl potvrzen i římskou kurií, ale "muž tehdy už letitý", který dával přednost svým vědeckým zájmům, se jen pramálo hodil do rozbouřené doby. Už v květnu 1412 vypukly v Praze proslulé odpustkové bouře a následovalo vyhlášení klatby nad Husem a interdiktu nad Prahou. Není přesně známo, jak se v této situaci arcibiskup zachoval, ale zřejmě se snažil - ovšem s pramalým úspěchem - smířit rozvaděné strany. Ještě koncem roku 1412 - jak píše F. Palacký - se mu "úřad omrzel" a bez papežova souhlasu ho předal Konrádovi z Vechty. Sám se stal kancléřem university i Českého království a zastával i funkci vyšehradského probošta. Přízeň krále Václava, který ho už roku 1400 povýšil do šlechtického stavu, neztratil. Svědčí o tom i skutečnost, že ho král roku 1413 jmenoval do rozhodčí komise mezi Husem a Štěpánem z Pálče a dalšími mistry. Ti ovšem protestovali proti "slabosti a strannosti komise", a tak je král dal jako odbojníky vyhostit. Albík byl pak jmenován i titulárním biskupem v palestinské Keisareji, zdá se však, že více než církevní prebendy mu vynášelo lékařské povolání. Teprve po skonu krále Václava IV. ve víru husitských bouří odchází Albík z Čech a stává se osobním lékařem krále Zikmunda.

Z množství jeho spisů, zaobírajících se vedle lékařství i matematikou, právem, filosofií a dalšími obory, je snad nejcennější latinsky psané Pravidlo pro zachování zdraví, v němž Albík mj. propagoval léčbu dietou, čímž předběhl vývoj medicíny o několik staletí.
(fh)
Kadlec J.: Přehled českých církevních dějin, 1, Řím 1987; Kadlec J.: Založení pražského biskupství, Roztoky 1971; Spěváček J.: Václav IV. 1361-1419, Praha 1986

ALBRECHT II. HABSBURSKÝ (* 16. 8. 1397, + 27. 10. 1439 Langendorf u Komárna) - vévoda rakouský, král český, uherský a německý, markrabě moravský

Albrecht Habsburský vstoupil do českých dějin jako následník svého tchána Zikmunda Lucemburského. Tento rakouský vévoda byl jeho věrným spojencem proti husitům (bojoval pod Vyšehradem) a podporoval i Zikmundovu politiku v říši. Roku 1421 ho císař zasnoubil a o rok později oženil se svou jedinou dcerou Alžbětou. Zároveň mu svěřil do správy Moravu, což bylo v následujícím období jednou z příčin odlišného vývoje Čech a Moravy, kde husitství nezískalo významnější pozice. Roku 1423 udělil Zikmund Albrechtovi Moravu v léno, a porušil tím ustanovení Karla IV., že tato země nesmí být zcizena.

Císař Zikmund se před svou smrtí snažil zeti zajistit dědická práva. Uherský sněm splnil vůli umírajícího krále a hned v prosinci 1437 Albrechta zvolil. Královna-vdova Barbora však prosazovala neplnoletého polského krále Vladislava III., svého příbuzného, neboť doufala, že se stane regentkou. Také česká kališnická šlechta a měšťanstvo počítaly s jagellonskou kandidaturou. Polský dvůr prosazoval své nároky politicky i vojensky, a to především v Čechách. S pomocí katolického panstva se Albrechtovi podařilo zvítězit a 29. 7. 1438 byl v Praze korunován českým králem. V té době už byl také zvoleným králem německým. Ihned po korunovaci spěchal do Uher, ohrožených novým náporem turecké expanze. Ve vojenském ležení onemocněl, zřejmě následkem morové nákazy, a cestou do Vídně zemřel. Pět měsíců po otcově smrti se narodil syn Ladislav zvaný Pohrobek, jediné dítě ze sedmnáct let trvajícího manželství Albrechta s Alžbětou Lucemburskou.
(dp)
Tomek V. V.: Dějepis města Prahy VI., Praha 1885

ALBRECHT FRIEDRICH RUDOLF arcivévoda, vévoda těšínský (* 3. 8. 1817 Vídeň, + 18. 2. 1895 Arco, Rakousko) - rakouský vojevůdce

Syn arcivévody Karla byl už od mládí předurčen k vojenské kariéře. Do armády nastoupil v roce 1836 a velmi rychle postupoval. Rychlá kariéra byla však především dílem jeho vlastních schopností. Výjimečný vliv na něj měla služba pod maršálem Radeckým v roce 1849 v Itálii. Po potlačení revoluce v Uhrách byl tu v roce 1851 jmenován guvernérem. Od počátku ústavního vývoje v monarchii v roce 1860 se věnoval výhradně vojenské činnosti. Roku 1863 byl jmenován polním maršálem.

Ve válce roku 1866 velel Jižní armádě a porazil Italy u Custozzy. Po porážce Benedekovy Severní armády u Hradce Králové převzal vrchní velení celé armády, ale díky pražskému míru už do války nezasáhl. Po válce se stal generálním inspektorem rakouské branné moci a snažil se reformami vytvořit moderní rakouskou armádu.
(mp)

ALEŠ Mikoláš (* 18. 11. 1852 Mirotice u Písku, + 10. 7. 1913 Praha) - český malíř a ilustrátor

Oficiálních poct a uznání se M. Aleš nedočkal, zato bezvýhradného uznání a úcty uměleckých přátel a hluboké lásky prostých lidí. Tak jako snad žádný malíř se stal umělcem opravdu národním svou tvorbou, postojem i odezvou svého díla v nejširších vrstvách. Aleš vyšel z rodiny i kraje spjatého s husitskou tradicí a zároveň s lidovou písmáckou vzdělaností. Tohle ovzduší formovalo jeho charakter i spontánní talent. Ale už na Akademii se střetl s uměleckými "tmáři", jak sám nazýval zkostnatělé konzervativce ve vedení školy, a s nepochopením se potýkal celý život. Jeho vzrušené, živé, silné obrazy kritika odmítala. Pochopit a ocenit je dokázaly teprve následující generace.

V popředí jeho tvůrčích snah stála historie národa. Vrcholem, ale zároveň mezníkem Alšovy tvorby se stal cyklus Vlast, který spolu s F. Ženíškem vypracoval pro Národní divadlo. Cyklus znamenal naplnění Alšových snů, ale zároveň i trpké zklamání - porota nakonec nedovolila, aby malíř své návrhy sám realizoval.

Aleš se obrací ke knižní a časopisecké ilustraci - pro Květy, Světozor, Zlatou Prahu i humoristický Šotek - vytváří hrdinské postavy národní minulosti, husitské bojovníky, ale i svérázné lidové typy. Podle Alšova návrhu vzniklo také na 60 loutek oblíbeného loutkového divadla. A kdo by neznal půvabný Alšův Betlém.

K monumentálním dílům pak M. Alšovi dávali příležitost především architekti. Zdobil fasády řady význačných staveb v Praze, Plzni, Písku, Vodňanech i jinde. Z jeho pláten zůstává nejznámější Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.
(pa)
Mádl K. B.: M. Aleš, Praha 1912; Volavková H.: Mikuláš Aleš, Praha 1982

AMBROŽ HRADECKÝ (+ 16. 10. 1439) - český kněz, kazatel a politik

Nejstarší zprávy o knězi Ambrožovi pocházejí z roku 1419, kdy buď už byl farářem v hlavním královéhradeckém chrámu u sv. Ducha, nebo o právě uprázdněnou faru žádal. Královna Žofie a její purkrabí ho však pro sympatie k husitství z Hradce vypudili. Roku 1420 shromažďoval s Divišem Bořkem z Miletínka na vrchu Orebu lid, v jehož čele se vydal na pomoc Praze ohrožené Zikmundem. V červnu dobyli orebité Hradec a Ambrož se mohl vrátit na svou faru. Město se pod Ambrožovým vedením měnilo ve východočeské centrum husitství. Sem přišel po své roztržce s táborskými kněžími Jan Žižka, jenž měl svými názory blízko právě k Ambrožovi. Po Žižkově smrti odvezl Ambrož jeho pozůstatky do Hradce a pohřbil je ve svém farním kostele. Poté působil ve vojsku sirotků. Roku 1433 byl farářem i arciděkanem zároveň a současně vykonával funkci hradeckého hejtmana. Později vyjednával s posly basilejského koncilu až do ujednání kompaktát. Po přijetí Zikmunda za českého krále setrval vůči němu v odboji. V září 1436 povolal do Hradce nového hejtmana a s jeho pomocí vyhnal své protivníky. Nepoddal se ani poté, co po velkých ztrátách v boji přistoupil hejtman na vyjednávání. Ve městě však vznikly rozpory mezi přívrženci hejtmanovými a Ambrožovými, které v roce 1437 přerostly v ozbrojený konflikt. Ambrož musel prchat a po pádu z hradeb byl zraněný zajat. Brzy byl propuštěn, ale do Hradce, který se smířil se Zikmundem, se už nevrátil. O dva roky později zemřel v Kolíně.

Ambrož byl zastáncem umírněného proudu husitství, který charakterizoval sirotky. Byl tolerantní k universitním mistrům, kterým poskytl roku 1427 v Hradci útočiště (poté co byli vypovězeni z Prahy), i k představitelům pikartů, jež se pokusil odvrátit od "kacířských bludů", a zachránit je tak před upálením. Setrvání v katolické víře však považoval za hodné hrdelního trestu.
(dp)
Vavřinec z Březové: Husitská kronika, Praha 1979; Ze starých letopisů českých, Praha 1980

AMERLING Karel Slavoj (Slavomil) (* 18. 9. 1807 Klatovy, + 1884 Praha) - český pedagog, spisovatel a filosof

Tento Strnad Klatovský, jak mu bylo často přezdíváno, se původně rozhodl pro duchovní dráhu. Odebral se do Prahy, kde však namísto teologie studoval na universitě filosofii (přiklonil se k panteismu), přírodní vědy a lékařství.

V letech 1833-37 působil na universitě jako asistent známého českého přírodovědce J. S. Presla. Záhy po promoci se stal správcem sbírek šlechtického přírodovědce, sběratele a mecenáše Kašpara Maria, hraběte ze Šternberka, jednoho ze zakladatelů Českého muzea. Po dvou letech práci na pořádání sbírek opustil a cestoval po Evropě. Po návratu do vlasti si otevřel vlastní lékařskou praxi.

Přestože byl vzděláním lékař, věnoval Amerling podstatnou část svého života snahám o pedagogické reformy, které by napomohly výchově a vzdělávání českého učitelstva. Jeho ideálem bylo založení pedagogického ústavu Budeč, který měl být vzorovou a vzornou českou školou. To se mu nakonec zdařilo. Ústav byl založen v Panské ulici v Praze a sám Amerling na něm působil. Ve svých pedagogických ideálech byl ovlivněn nejen dobovým romantismem, ale Komenského pedagogickým dědictvím. V Budči se však měli vzdělávat nejen učitelé a "vzorní průmyslníci", ale i důkladně vzdělané vychovatelky, matky, manželky a hospodyně. V těchto předemancipačních snahách ho podporovala i jeho manželka Františka Svatava, rozená Michalcová, která spolu s Eleonorou Janákovou navázaly na průkopnické dílo B. Rajské.

Přesvědčen o tom, že vzdělání a úměrná výchova je pro všechny a též že všichni jsou vzdělatelní a vychovatelní, Amerling velmi usiloval o zřízení ústavu pro mentálně narušené děti a mládež. Jeho ideál se uskutečnil a Amerling se stal prvním ředitelem tohoto ústavu, který se nazýval Ernestinum a sídlil v Praze na Hradčanech. Byl to první ústav pro léčení a výchovu vývojově opožděných dětí v rakouské monarchii.

Vzdor obětavosti však nemohl svou Budeč udržet, budovu nakonec odkoupil hrabě Thun, ale Amerling tu zůstal a byl jmenován prvním ředitelem první c. k. vzorové hlavní školy české (pozdějšího učitelského ústavu). V témže roce 1848 zároveň uveřejnil svůj návrh na celkovou reformu školství, který byl veden především snahou o co nejrozsáhlejší zpřístupnění vzdělání. Pedagogickou praxi provozoval K. S. Amerling až do roku 1868, kdy byl poslán do výslužby. Poté se začal věnovat studiu národohospodářství, ale větší význam mělo jeho působení v ústavu pro choromyslné děti, které ukončila až jeho smrt. Na jeho úsilí ovšem navázali mnozí další - v oblasti vzdělání žen to byl například Josef Wenzig a později zejména F. Drtina.
(jv)
Československá vlastivěda X., Osvěta, Praha 1931

ANASTASIUS (Astrik) (+ 1037) - český duchovní, opat a arcibiskup ostřihomský

Životní osudy prvního opata břevnovského kláštera v Praze, ale především jeho původ jsou obestřeny rozpory, nejasnostmi a dohady. Starší historická literatura ho většinou ztotožňovala s Vojtěchovým vychovatelem Radlou a považovala ho za jeho nevlastního bratra. Dnes jsou historici k těmto závěrům skeptičtí, nicméně faktem zůstává, že se roku 993 stal Anastasius prvním opatem benediktinského kláštera v Břevnově a zakládající listinou papeže Jana XV. bylo jemu i jeho nástupcům dáno právo: "...užívat mitry, rukavic, sandálů, mappuly a pásu. K tomu klademe váš klášter do ochrany své a sv. Petra a potvrzujeme vám i těm, kteří nastoupí po vás, z moci papežského úřadu všechny vaše kostely, vesnice, pole a lesy, statky, služebníky a služebnice, desátky ze tří krajů... ." Zejména užití mitry - odznaku biskupů - bylo pro ostatní kláštery v Čechách dlouho nedostižnou metou. Odtud se pak odvíjely úvahy o mimořádném postavení břevnovského opata.

Po druhém a definitivním odchodu Vojtěcha z Čech (994) či spíše o rok později (po vyvraždění Slavníkovců) se však zřejmě břevnovští mniši i s Anastasiem rozprchli. Podle tradice odešli do Polska, ale opat Anastasius je ztotožňován s opatem stejného jména v uherském klášteře na Pannonské hoře, respektive s ostřihomským arcibiskupem Astrikem (Ascherikem), o němž je první zmínka z roku 1007.

Břevnovský klášter pak období nového rozmachu začal prožívat za vlády Břetislava I., kdy se stal opatem Menhart (1035-1089).
(fh)
Preiss P.-Vilímková V.: Ve znamení břevna a růží, Praha 1989

sv. ANEŽKA (* mezi 1205/11, + 6. 3. 1282 Praha) - česká světice, princezna a abatyše z rodu Přemyslovců

Nejmladší dcera Přemysla I. Otakara a jeho druhé ženy Konstancie Uherské byla už ve věku tří let poslána se svou starší sestrou Annou na výchovu do kláštera. Vyprávění, že se od dětství vyhýbala všem zábavám a hrám, nám zanechali pozdější legendisté. Skutečností zůstává, že Anežka nabyla v klášteře na svou dobu rozsáhlé vzdělání a že se jí život řeholnice zalíbil. Dokonce natolik, že odmítla možnosti výhodných sňatků a rozhodla se vstoupit do kláštera. Díky podpoře své matky, a zejména bratra - krále Václava I. - pak mohla založit špitál sv. Františka a velkoryse vystavět v novém gotickém slohu ženský i mužský klášter v Praze, dnes známý pod jménem Na Františku. Po prvních jeptiškách z ciziny (1233) záhy do kláštera přibyly dcery českých šlechticů a roku 1234 přijala závoj řeholnice také Anežka, která se stala abatyší kláštera (byla vůbec první královskou dcerou, která vstoupila do chudého řádu sv. Kláry).

Anežka, která udržovala písemné styky i s žačkou sv. Františka z Assisi sv. Klárou, záhy požádala papeže o schválení nových řeholních pravidel, jež by více odpovídala ideálům chudoby hlásaným sv. Františkem. Sama se také vzdala hodnosti abatyše a vlastnictví špitálu i se všemi statky, aby šla příkladem dobrovolné chudoby. Nakonec po dlouhých jednáních a za přispění sv. Kláry papež roku 1253 soubor pravidel nové řehole schválil. To už byla Anežka i spoluzakladatelkou mužského rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou (byl to jediný český mužský řád), kteří působili nejen v jím založeném špitálu, ale záhy i v dalších zemích.

Anežka přežila nejen milovaného bratra Václava I., ale i slávu a pád svého synovce Přemysla II. Otakara, kterého ze všech sil podporovala v jeho boji s Rudolfem I. Habsburským. Legendy o Anežce, proslulé dobročinností a milosrdenstvím, vznikaly vzápětí po její smrti. O kanonizaci své pratety usilovala už Eliška Přemyslovna a poté i Karel IV. I když se tradičně počítala mezi zemské patrony, teprve roku 1870 byla Anežka prohlášena katolickou církví za blahoslavenou a svatou až 12. listopadu 1989 v Římě papežem Janem Pavlem II. Následné oslavy svatořečení Anežky v Praze, které už nezvládl komunistický režim zakázat, významně přispěly k pádu dlouholeté totality.
(fh)
Beran J.: Blahoslavená Anežka česká, Řím 1974; Buben M.-Kučera R.-Kukla O.: Svatí spojují národy, Praha 1994; Vlček E.: Osudy českých patronů, Praha 1995

ANNA FALCKÁ (* 1329, + 2. 2. 1353 Praha) - německá kněžna a česká královna, druhá manželka Karla IV.

Dcera rýnského falckrabího Rudolfa II. se za Karla IV. provdala 4./11. 3. 1349 ve svých 20 letech v Bacharachu nad Rýnem a 1. 11. téhož roku byla korunována na českou královnu. Věnem získala od svého otce město Sulzbach s okolím a mnoha hrady na severu Bavorska, základ pozdějšího rozsáhlého majetku císaře Karla IV. v říši od Norimberka a Bamberka až po Český les.

Čechové jí říkali přezdívkou Mečka. Anna měla s Karlem syna Václava (1350), který však záhy v roce 1351 zemřel. Sama královna ho následovala dva roky nato.
(jv)
Kroniky doby Karla IV., Praha 1987

ANNA SVÍDNICKÁ (* 1339, + 11. 7. 1362 Praha) - polská (slezská) kněžna a česká královna, třetí manželka Karla IV.

Dcera Jindřicha VI. (II.) Svídnického (Javorského) a neteř Bolka Svídnického byla provdána za Karla IV. 27. 5. 1353 ve svých 14 letech v Budíně. Její matka Kateřina byla sestrou uherského krále Ludvíka I. Protože záhy ovdověla, vychovávala dceru na dvoře svého bratra v Budíně. Anna byla původně určena za manželku Karlovu synovi Václavovi (z druhého manželství s Annou Falckou), který však záhy po narození v roce 1351 zemřel. Protože Karel mezi tím také ovdověl, oženil se s Annou sám. Sňatkem s Annou získal Karel na základě dědického odkazu pro Českou korunu Javorsko a Svídnicko ve Slezsku - poslední nezávislá knížectví - a tím připojil celé slezské území k zemím České koruny.

Na českou královnu byla Anna korunována 28. 7. 1353, na německou královnu v Cáchách 9. 2. 1354 a římskou císařovnou společně s Karlem 5. 4. 1355 v Římě. Anna měla s Karlem dvě děti: Alžbětu (Elišku), provdanou v roce 1366 za Albrechta III. Habsburského, a Václava IV., který se jí narodil v Norimberku, následného českého a německého krále. Anna zemřela ve 23 letech v šestinedělí i se svým v pořadí již třetím dítětem, což byl v této době dost častý jev.
(jv)
Kroniky doby Karla IV., Praha 1987

ARBES Jakub (* 12. 6. 1840 Praha, + 8. 4. 1914 tamtéž) - český spisovatel a novinář

Arbes se od počátku své literární dráhy snažil zachytit duchovní i společenský pohyb své doby. Narodil se jako syn ševce na Smíchově, navštěvoval reálku, kde působil jako suplent J. Neruda, který podpořil Arbesův literární zájem a stal se i jeho literárním učitelem. Roku 1859 nastoupil Arbes na polytechniku, ale to už byl rozhodnut věnovat se literatuře a žurnalistice. Roku 1867 se stal členem redakce pokrokového týdeníku Hlas a roku 1868 nastoupil do redakce mladočeských Národních listů, kde se stal odpovědným redaktorem.

Období po pádu absolutismu probouzelo naděje na svobodu projevu a Arbes se dal do boje nejen za národní práva, ale i za odstranění nejkřiklavějších sociálních problémů, které důvěrně znal jako málokterý spisovatel té doby. Brzy se však přesvědčil, že proklamovaná svoboda zůstává jen na papíře, z titulu své funkce odpovědného redaktora byl často perzekvován, držen ve vazbě a nakonec pro protivládní opozici odsouzen německou porotou v České Lípě na 13 měsíců vězení (1873 až 1874). Doby žalářování využil k vlastní literární činnosti. Po návratu byl už jen řadovým členem redakce a v letech 1876-79 působil i jako dramaturg Prozatímního divadla. Těžkou osobní i existenční ranou byla výpověď, kterou dostal z Národních listů o vánocích roku 1877. V letech 1878-79 ještě pracoval v redakci staročeského listu Politik, ale pak už až do konce života žil v dosti nuzných podmínkách jako volný spisovatel a žurnalista.

Literární činnost zahájil básněmi, které však nepřekročily dobový průměr, a překlady poezie (Puškin, Lermontov, Mickiewicz ad.). Pokoušel se i o drama, ale brzy této snahy sebekriticky zanechal. Jeho doménou se stala vedle publicistiky próza. Arbes je tvůrcem svérázného prozaického útvaru, který jej proslavil a pro nějž J. Neruda vymyslel označení romaneto (Ďábel na skřipci, Svatý Xaverius, Newtonův mozek ad.). Druhou řadu próz tvoří sociální romány (Kandidáti existence, Moderní upíři, Štrajchpudlíci), ve kterých mj. podal otřesné svědectví o tehdejším postavení dělníků v kartounkách. Jako novinář psal fejetony, zaplňoval rubriky ze soudních síní, denních zpráv, dále články věnované divadlu, literatuře a historii, které často přerůstaly v obšírnější dokumentární či psychologicko-povahopisné stati, portréty herců, spisovatelů (Tyl, Havlíček, Neruda ad.) i výtvarníků (Aleš, Mánes). Roku 1884 rozšifroval Arbes i Máchův deník a zpracoval jeho životopis. Bojovná byla jeho politická žurnalistika, zejména obžaloba rakouské vládní politiky v publicistickém díle Pláč koruny české (1865). Podnikl také několik krátkodobých pokusů o vydávání vlastních listů (Šotek).

I když v posledních letech života zápasil se slepotou, zůstával, zejména díky společnosti Mahábhárata, ve styku s literárním i společenským životem a podporoval pokrokové tendence v české literatuře. Zemřel ve svém smíchovském bytě a je pochován v rodinné hrobce na Malvazinkách.
(fh)
Moravec J.: Jakub Arbes, Praha 1966

ARNOLD Emanuel (* 9. 11. 1800 Mnichovo Hradiště, + 4. 1. 1869 Praha) - český politik

E. Arnold byl jedním z předních českých radikálních politiků v revoluci 1848-49, zanícený a upřímný vlastenec, schopný agitátor a muž ryzího charakteru.

Do Prahy přišel v roce 1842, když předtím působil jako vrchnostenský úředník a po devět let jako nájemce panského statku v Jesenné na Semilsku. Patřil k členům tajného politického klubu Repeal, který měl často své schůzky v hostinci Petra Fastra. Spolu s Arnoldem se tu scházeli další bouřliváci, mj. Vilém Gauč, František Havlíček, Ludvík Ruppert, K. Sabina či Vávra-Haštalský. Samotný Arnold pozornost vzbudil zejména svou agitací proti jezuitům v roce 1847, kdy se šířily pověsti, že se jezuité vrátí do Prahy. Za vydání ilegálního letáku, jehož autorem byl zřejmě K. Sabina, byl Arnold odsouzen ke čtrnácti dnům vězení a vypovězen z Prahy. V Praze se však znovu objevil již v březnu 1848 a plně se věnoval politické činnosti. Letáky i osobní agitací se snažil rozvíjet politickou aktivitu českého venkova. Požadoval důsledné provádění demokratických přeměn společnosti, zejména zrušení roboty. V listopadu 1848 začal vydávat Občanské noviny, určené venkovskému lidu. Vyjadřovaly názory radikálních demokratů a v mnohých otázkách kritizovaly postup české politiky, vedené liberály. V roce 1848 vydal Arnold také Děje husitů, politicko-agitační spisek, jehož autorem byl zřejmě opět Sabina. Od počátku roku 1849 se účastnil příprav povstání, inspirovaného ruským revolucionářem M. A. Bakuninem. Když pak v noci z 9. na 10. května policie zatýkala přední organizátory povstání, podařilo se Arnoldovi uprchnout. Dostal se až do Lipska, kde však byl 5. září zatčen a předán rakouské policii. V rozsáhlém vyšetřování si Arnold počínal velmi statečně. V únoru 1854 byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl později změněn na dvacet let žaláře. V květnu 1857 byl amnestován a vrátil se do Prahy. Již na počátku února byl tento "český agitátor", který se "nepolepšil", odvezen do Běláku (Villach) v Korutanech, kde mu byl přikázán nucený pobyt. Teprve v červnu 1868 se starý a nemocný směl opět vrátit do Prahy, kde krátce poté umírá.
(jk)
Kočí J.: Emanuel Arnold, Praha 1964

ARNOŠT z PARDUBIC (* 25. 3. 1297 asi Kladsko, + 30. 6. 1364 Roudnice) - český duchovní a politik, arcibiskup pražský

Syn Arnošta z Hostinného a pána na Pardubicích, purkrabího na hradě v Kladsku, kde prožil i své mládí, byl "muž vysokého vzrůstu, krásné postavy a obyčejů ušlechtilých, co do ducha, vzdělanosti a znalostí rovnající se všem nejpřednějším mužům věku svého". Tak ho líčí F. Palacký a dodává, že na něj pěl chválu i Petrarka. Arnošt své rozsáhlé vědomosti získal v benediktinském klášteře v Broumově, pak v Praze, na universitách v Bologni a Padově. V roce 1339 se stal děkanem kapituly sv. Víta a roku 1343 po smrti Jana IV. z Dražic byl jmenován pražským biskupem. Ale už 30. 4. 1344 se stal prvním pražským arcibiskupem.

Po založení pražské university, na kterém měl - stejně jako v případě arcibiskupství - také podíl, byl jmenován jejím prvním kancléřem. Ale Arnošt je především znám jako důvěrný přítel, rádce a diplomat Karla IV. Král a pak i císař Karel měli v Arnoštovi nejen přívržence, ale především věrného spolupracovníka, který hájil zájmy panovníka ve všech oblastech.

Důležitá jsou Arnoštova správní opatření týkající se církve. Roku 1349 byla provinciální synodou přijata Statuta Arnošta z Pardubic, která zajišťovala jednotný právní výklad pro řízení duchovní správy.

Arnošt na Karlovo přání korunoval dvouletého prince Václava (IV.) na českého krále a dohlížel i na jeho výchovu. Jeho smrt v roce 1364 byla proto velkou ztrátou jak pro Karla a mladého Václava, tak i pro celý národ, protože kromě politické prozíravosti proslul Arnošt i svou rozsáhlou dobročinností.
(fh)
Chaloupecký V.: Arnošt z Pardubic, I. arcibiskup pražský, Praha 1946; Vyskočil J. K.: Arnošt z Pardubic a jeho doba, Praha 1947; Kadlec J.: Přehled českých církevních dějin, 1, Řím 1987; Medek V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982

z ARRASU Matyáš (* 1290 Arras, Francie, + 1352 Praha) - francouzský stavitel činný v Čechách

Matyáše přivedl roku 1344 do Prahy Karel IV., tehdy ještě markrabí moravský. Matyáš pocházel z Arrasu (Artois) a pracoval v papežských službách v jihofrancouzském Avignonu, znal dobře katedrály v Narbonne, Toulouse a Rodez, což mělo nesmírný vliv na jeho tvorbu. Karel v té době získal od papeže povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a zároveň z jeho služeb odvedl muže, který měl vybudovat chrám důstojný sídla nového církevního velmože.

První plány budoucí svatovítské katedrály vypracoval Matyáš z Arrasu podle vzorů jihofrancouzských katedrál, které důvěrně znal. Základní kámen byl položen 21. 11. 1344 a za osm let až do své smrti stačil ještě Matyáš vystavět závěr chóru s arkádami, ochozem a pěti závěrovými kaplemi i celou východní část dlouhého chóru. Po smrti mistra pak po čtyři roky pokračovala v díle jeho huť. Teprve po příchodu Petra Parléře byla většina členů huti patrně pověřena stavebními úkoly mimo Prahu.

Charakteristické slohové tvarosloví Matyášovy huti můžeme v Čechách sledovat až hluboko do druhé poloviny 14. století. Kromě svatovítské katedrály se připisovalo Matyášovi z Arrasu i založení hradu Karlštejna. Jeho busta z parléřovské dílny je umístěna v triforiu chrámu sv. Víta v Praze.
(pa)
Mencl V.: Česká architektura doby lucemburské, Praha 1948; Kolektiv: České umění gotické, Praha 1970; Mencl V.: Poklasická gotika jižní Francie a Švábska a její vztah ke gotice české, Umění 19, 1971, str. 217; Merhautová A.: Katedrála sv. Víta v Praze, Praha 1994

AUERSPERG Karel (Carlos) Vilém kníže, vévoda von Gottschee (* 1. 5. 1814 Praha, + 4. 1. 1890 tamtéž) - český šlechtic a rakouský politik

Vůdčí představitel české ústavověrné šlechty, "první kavalír říše" a úhlavní protivník J. J. Clam-Martinice pocházel ze starého rodu původem prý ze Švábska, jenž podle rodové pověsti přesídlil v 11. století do Kraňska, kde založil hrad Auersperg (slovinsky Turjak). Někteří členové velmi rozvětveného rodu se usadili v 18. a počátkem 19. století v Čechách.

Karel Auersperg poprvé vynikl ve 40. letech 19. století, kdy ve stavovském sněmu vystupoval na obranu starých práv Českého království. Po roce 1848 změnil postoj, přiklonil se k německému liberalismu a české státoprávní snahy v něm nalezly trvalého nepřítele. V letech 1861-83 zasedal v českém sněmu, od roku 1872 byl navíc zemským maršálkem. Členem panské sněmovny říšské rady byl od roku 1861.

Po přijetí prosincové ústavy v roce 1867 byl panovníkem jmenován do čela první předlitavské vlády. V čele tzv. občanského ministerstva setrval do léta 1868, kdy odstoupil na protest proti vyjednávání panovníka s českou politickou reprezentací.

Jeho bratr kníže Adolf Vilém Daniel Auersperg byl zcela stejného politického zaměření. Od roku 1867 zasedal v českém sněmu, od roku 1869 v panské sněmovně, roku 1870 byl místodržícím v Solnohradsku. Po Hohenwarthově pádu na podzim roku 1871 sestavil stabilní vládu podporovanou německými liberály.

Ač neměl Adolf Auersperg podle mnohých potřebného ducha ani vlohy k takovému úřadu, ač jeho pověstná vznětlivá a vojácká nátura mnohé odpuzovala, v křesle premiéra setrval na rakouské poměry nevídaně dlouho - sedm let. Důvod jeho pádu byl opět netradiční - nesouhlas liberálů s rakousko-uherskou zahraniční politikou, s okupací Bosny a Hercegoviny. Od roku 1879 předsedal pak Auersperg nejvyššímu účetnímu dvoru.
(mp)
Srb A.: 60 let českého zápasu 1848-1908, Praha 1908; Tobolka Z.: Politické dějiny československého národa od roku 1848 až do dnešní doby, Praha 1932-37; Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982